Minehava patří ke knihám Eduarda Štorcha s krásnými ilustracemi Zdeňka Buriana, které jsem v dětství měla moc ráda. Dobrodružství a napětí, konkrétně v této knize i romantická linka. Příběhy, kde hlavní hrdina byl Havranpírko nebo Kopčem jsem měla raději, ale to bude tím, že mi tatínek říkával, že jsem poloviční kluk. Spisovatel vedl velmi naplněný život, který věnoval dětem jako pedagog.

Poslední Štorchova kniha, která se odehrává v mladší době kamenné, kdy se začíná projevovat zemědělství, na přelomu matriarchálního a patriarchálního řádu. Hlavní zápletka se točí kolem Šťastné chvíle nebo také Minehavy (Úsměvavé), která je unesena proradným Silným bobrem, který si myslí, že na ní má právo. Zachránit se jí vydají Sokolí oko a Havranpírko. Celý děj se potom přesouvá na Pustý vrch, blízko soutoku Labe a Vltavy, kde sídlí rody Sokolů a Zubrů. Kniha lehce navazuje na předchozí Osadu Havranů a U veliké řeky. V dětství byl Štorch můj oblíbený autor. Štorchův vypravěčský styl velmi připomíná Foglara nebo Karla Maye. Nečekejte příliš poetiky vyprávění. Postavy jsou většinou velmi ploché a schématické. Takoví Mirkové Dušínové, až to trochu zavání parodií. Ale v dětství mi to tak nepřišlo. A knihy mají určitě napínavý děj. Je také zajímavé lokální prostředí zasazené do doby kamenné, o tom nepíše mnoho autorů a Štorch umí čtenáře ponořit do děje. Je vidět, že má v oboru velké znalosti, ale zároveň mu nedělá problém si svou fantazií domyslet, jak to tehdy třeba mohlo být. Někdy sklouzává do takového zbytečného didaktizmu, jak to u lidí s pedagogickým vzděláním bývá, ale přece jenom si zachovává vypravěčské tempo. Kniha je také jako ostatní Štorchovy knihy doplněna mnoha krásnými kresbami od u nás neméně slavného Zdeňka Buriana.