Mám ve velké úctě veškeré památky a umění dávné minulosti, a proto také Epos o Gilgamešovi jsem si přečetla hned 2x a snažila jsem se ponořit do vod daleké historie a prožít si tento hrdinský příběh o statečnosti, odhodlání a přátelství spolu s hlavním rekem. Zajímavé je, že stejně jako u mnoha dalších dochovaných prastarých textů z různých částí světa, zde nacházíme stejné události, které jsou součástí starého zákona v Bibli.

Parádně zpracovaná monografie o nejvýznamnější starověké literární památce z oblasti Mezopotámie od našich předních odborníků. Obzvláště texty Blahoslava Hrušky se čtou samy (s. 240): "Výuka byla přístupná jenom vybraným chlapcům z rodin, v nichž písařské povolání a kněžské poslání přecházelo z generace na generaci. Přesto se ve třídách vyskytovaly i černé ovce, jimž se učitelovi oblíbenci, dávní "šprti", vysmívali: Tvá ústa se k sumerštině nehodí! Když píšeme, jsi zabedněný, když sumersky se mluví, jsi hlupák němý, vždyť správně nevyslovíš nic!" A pak, že se lidé vyvíjejí. Ha ha ha! Obzvláště sumerské básně o Bilgamesvi na mě zanechaly dojem a upoutal mě jejich zvláštní vtip. Např. Bilgames o zapadlé odpalovací kouli: "Kuličko moje, moc jsem si tě neužil, ty moje paličko, teď už nemohu hrát!" Nebo když si Bilgames posteskne, že si z vlastní blbosti kýtou poničil hradby ve skladbě Bilgames a nebeský býk (s.294): "Jak mohl jsem jen zničit hradbu, co ještě dále pokazím?" Myslím, že takové "stesky" představovaly humorné prvky, nadsázku, přiblížení velkých hrdinů obyčejným lidem.