Zdařilá, místy vysloveně skvělá sbírka. Jestliže u autorovy prvotiny koncept poněkud haproval, zde už funguje mnohem slibněji. Totéž platí i pro básně samotné: poetika je tu jednotnější, ani zde sice nelze říct, že by byla vysloveně podřízená konceptu (což samozřejmě není podmínkou, ale uplatní-li jej autor, vyvolá takové očekávání) či jakkoli jinak disciplinovaná. Ale už je to protříbenější. Obecně mi přijde, že působivější je tam, kde se dotýká reálného života a reálného jazyka, jímž pochopitelně všelijak básnicky manipuluje (a toto manipulování – tj. tvoření – i vcelku často tematizuje), leč je tu zkrátka víc cítit, že východisko jen míň v pouhém žonglování slovy (byť i to je jeden z modů poezie, poslední dobou mě však baví čím dál míň) a mnohem víc v uvěřitelnosti, žitosti, ba takřka všednosti (což nikterak nevylučuje básně myslivé či – jak jsem výše naťuknul – metapoetické). V dvoudílné, intermezzem přerušené, ústřední části sbírky (Dialogy) tak autor vždy vedle sebe postaví nalevo báseň veršovanou (zahájenou pokaždé slovy „na počátku všeho“ a pak zpravidla nějakou formou sponového být), napravo pak báseň v próze (potažmo prozaizovaný poetický text), jež je pokaždé nadepsána písmenem A. A právě tyto texty v řeči nevázané patří k nejlepším kusům sbírky a troufám si říct, že valná většina z nich je výborná. Níže vybírám dva na ukázku, ale zaujalo mě jich mnohem víc: Svoboda je redukce života. Člověk svobodný (homo caelebs) je redukován zákonem. Zákon je redukcí svobody. Člověk je člověk. Člověk píše básně. Pes nepíše básně, protože je svobodný. Šváb nepíše básně, protože je svobodný. Člověk píše básně, protože není pes nebo šváb, takže neví, co je svoboda. Báseň je nesmírnou touhou po svobodě, jak ji člověk atavisticky tuší. Začíná se a končí slovy. Pes a šváb neznají slova, proto jsou svobodní. Svoboda je svoboda Slova. Pes a šváb jsou člověčími slovy. Svoboda je člověčím slovem. Nezbývají než slova. (s. 19) --- Kdo kouří, přemýšlí o životě, řekl Goethe. Nedořekl o smrti. Nedořekl o ženě a o muži. O ruce na rameni tetující polárku. O vyhrnutém tričku měsíce vztyčujícího prostředník slunci. O prokletí osobnosti. Mlčel Johann u popelníku o gordickém uzlu prstů, o bludném kameni v lebce. (s. 51)