Vše podstatné o knize říká anotace: čtenář se vydává s hlavním hrdinou, veterinářem Lucasem, do hlubin Mariánského příkopu, kde temnota neznamená pouhý nedostatek světla. Ve stanici Trieste pracují vědci s neznámou látkou, která by mohla být pro lidstvo spásným všelékem. Skutečnost ovšem předčí ty nejstrašnější noční můry...
Kniha ve mně vyvolala příjemně mrazivé vzpomínky na Carpenterovu filmovou...
Vše podstatné o knize říká anotace: čtenář se vydává s hlavním hrdinou, veterinářem Lucasem, do hlubin Mariánského příkopu, kde temnota neznamená pouhý nedostatek...
Vše podstatné o knize říká anotace: čtenář se vydává s hlavním hrdinou, veterinářem Lucasem, do hlubin Mariánského příkopu, kde temnota neznamená pouhý nedostatek světla. Ve stanici Trieste pracují vědci s neznámou látkou, která by mohla být pro lidstvo spásným všelékem. Skutečnost ovšem předčí ty nejstrašnější noční můry...
Kniha ve mně vyvolala příjemně mrazivé vzpomínky na Carpenterovu filmovou klasiku "Věc", prostor je samozřejmě mnohem izolovanější, postav méně, nechutností více a nechybí náležitá psychologická sonda především do duše hlavního hrdiny. Jeho flashbacky, různé traumatizující rodinné zážitky, byly svým způsobem děsivější než podmořská splatterpunková záplava morbidních hrátek s lidskou i zvířecí anatomií, hrozící čtenáře utopit v krvi a slizu.
Kdyby někdo "Hlubinu" natočil, hodně by se odehrávala ve tmě, byla by plná panického pobíhání, lekaček (tedy ponuré hudby, co z ničehonic zařve do uší kvůli kdejakému falešnému uprdnutí) a speciálních, žaludek obracejících efektů. U knihy je člověk odkázán na vlastní fantazii, intenzivnějšímu zážitku určitě pomůže nechat četbu na večer/noc, ideálně pokud nikdo jiný není doma.
Za první polovinu románu bych nadělila čtyři pochmurné hvězdy, s přibývajícími nechutnostmi dojem mírně klesal, ale hřebíček pod "pouhých" 70% autor zatloukl během posledních pár desítek stran. Některé věci prostě působí lépe, když jsou jen naznačeny. Snaha o detailní vysvětlení může zavánět pitomostí a kýčovitostí, jak se tomu bohužel do značné míry přihodilo i v tomto případě. Závěr připomínal chaotické klubko neuvěřitelně zlých snů - pořád jsem čekala, až se Luke konečně probudí s rukou v nočníku... což by možná bylo lepší než finální pointa. Nejprve jsem myslela, že je to dáno mládím a nezkušeností Nicka Cuttera (nebo Craiga Davidsona, jak je libo), ovšem vypsaný čtyřicetiletý fotr si zkrátka nezaslouží shovívavé přimhouření očí.
Lehce rýpnu také do překladu - že si jednoruký člověk zakryje obličej dlaněmi, to ještě může být autorův lapsus, ale opakované nevhodné použití slova "patetický" už jde čistě na vrub překladatele.
Číst více
Číst více