Asi nejdrásavější sbírka, co jsem kdy četl. Zároveň docela unikátní poezie v próze. Kompletní exkurze nitra člověka včetně zájezdu do nejlidštějších hlubin hnusu. Nejdříve je lehce naznačena taková abstraktní rovina lidskosti (člověk sem, člověk tam), což beru jako takový předzpěv předtím, co nás ještě čeká. ...člověk pak někdy rovnal srovnané hřbety knih v regálech, někdy zaléval zalité květiny a říkal si, že nakonec bude všechno dobré... (s. 19) No a pak to začne. Syrovost, hovorová mluva a subjekt do vás začne hustit ohyzdnost jednu za druhou. Děťátko krmeno lidmi, člověk skládající hudbu do porna s popravami, přejíždění kočárkem, kuchání zajíců, poruchy manželky... Něco se v tobě porouchalo. Nevím přesně co, ale myslím, že to bude něco s láskou. Máme ji plnou pusu, dusíme se medem, ale nefunguje to. Rozbila ses. Jsi porouchaná. Nevím, co se s tou láskou vlastně děje. (s. 42) Posledních pár kusů je pro změnu v lyrické tónině - přichází něžnost protkaná všedností. V hlavní roli světlo. Vaříš v závodní jídelně. Cinkot nádobí, příborů a poklic v době výdeje obědů hrne ven teplou vůni v tenké lazuře kuchyňské páry. Venku na vrcholu léta zrají tobolky netýkavek pro prsty tvých malých vnoučat. (s. 69) Tohle člověkem zacloumá. Ani při spolknutím fotoaparátu by člověk neprozkoumal líp své nitro.

Útlá knížka s každou další stranou hutnější, až tíží někde v žaludku, ale přece jen ji nechci rychle vytrávit. Leží tam, převaluje se a nutí udělat Inventuru zevnitř, všech orgánů, celého nitra. Je o člověku, o nás všech. Mrazí z ní, ale stejně když se ji po posledním slově snažím prodýchat, s výdechem musím začít zase od začátku.