Básně paní Mullerové mě bavily. Dáma v nejlepších letech, u které je znát, že už má něco odžito a může si dovolit přijít někdy s dávkou ironie a nadhledu, jindy smutně a kousavě, má odvahu být v klidu trochu noblesně dekadentní, ale vždycky píše s velkou fantazií a nikdy pateticky. Určitě se někdy pustím do jejích knih. Stonky sténají ostošest, měsíc mi leží na plíci, na nebi vříská jedna z hvězd, ne nepodobná opici. Kočky se mrouskají na střechách, užívají si jarní sex, noc, co má oči krhavé mrskne mě krutě do pánve, usmaží ze mě hemenex. Je pozdní večer, první máj, tma se lepí jak kofola, čas lásky skončí ajn, cvaj, draj, můj milý nejde, nevolá.

Pro mě je to především vhled do ženské duše, do duše ženy, která si prošla trápením a přesto se snaží vidět okolní svět s vtipem i nadhledem, bavit se při jízdě taxíkem, vidět drobné detaily života. Vnímat odlišnosti z nadhledu a i přes sarkasmus je z tvorby cítit laskavost. No a přiznejte se, kdy jste si naposledy přečetli sbírku básní? A kdy koupili? Rozhodně doporučuji.