Okamžik, ranní stíny, vítr ve vlasech, - ani minulost - - ani budoucnost - jen právě teď! Asi poprvé mám v ruce knížku, mezi jejímiž řádky se prolíná TICHO! Vážně, tohle je příběh, který mlčí! Kdybyste chtěli JEN poslouchat, neuslyšíte nic! I když, vlastně tak úplně pravda to není, uslyšíte toho spoustu šumění rákosí, šplouchání vody, zpěv ptáků, lidské hlasy, uslyšíte všemožné zvuky přírody, kterou Maarten nadevše miluje, navíc, je ten nejlepší pozorovatel, jakého jste mohli potkat, je přímo přeborník v pozorování přítomného okamžiku - tady a teď - v jeho podání, to je láska, k přírodě skloubená s dokonalými pozorovacími schopnostmi, Maarten má totiž jednu speciální schopnost, dokáže polapit okamžik - vteřinu časoprostoru - a pak ji téměř dokonale popsat! Přesto je tato knížka plná ticha a téměř vše se odehraje jen v Maartenově mysli - a tak, vše, co je "řečeno" není "vysloveno" - jste pozorovatelé Maartenova příběhu, který vypráví spíš sám sobě ... je to takový opatrný rozhovor sám se sebou ... "Nemám páru, co je být šťastný. Vím jen, že pro mě je důležité, abych co nejvíc slyšel, viděl a cítil." ... takové trochu neohrabané filozofování o podstatě existence a o funkci smyslů ... ... o podstatě štěstí, která mu uniká ... Maarten není vůbec dobrý v sociálních interakcích (přes všechny jeho běsy, a že jich není málo, se k němu prostě štěstí nějako nedostalo), a tak mu příliš nepřeje, zdá se totiž, že je jen pro ty, kteří se baví, vypráví si, hrají si a milují se bez ostychu. "Polapené léto" v Maartenově melancholicky a poeticky laděném podání, ruku v ruce s "všudypřítémnými běsy" v Maartenově až pateticky chmurném rozpoložení ... překvapivě vytvořily krásný a zajímavý příběh, a pro mě letní překvapení!

Tak ráda bych měla z přečtení podobně nadšené dojmy jako autorka komentáře přede mnou. Ale budu upřímná - bylo to úmorné čtení a stejně jako u Královstí Elmet, jsem měla úplně jiné představy o příběhu, hrdinovi, o celé knize. Je to ten druh umělecké literatury, který nedokážu ocenit, není pro mne. A ano, občasné popisy ptáčků byly pěkné, bohužel se ztrácely v celém tom tragickém příběhu a chumlu vzpomínek, pocitů a nekonečně dlouhých vět. Už jsem četla mnoho knih s postavami zvláštních a citlivých mužů, ke kterým jsem v průběhu čtení pocítila aspoň nějakou sympatii, pochopení - tentokrát to bylo velmi těžké, nedařilo se.