Zvláštní pocit číst knihu autora bojujícího s nemocí, a přitom vědět, že už je dobojováno. Že všechno to, čeho se obával, ho již potkalo. Nerozumím komentářům lidí, kteří od knihy čekali víc. Co víc může nabídnout velmi vzdělaný člověk s diagnózou demence, pravděpodobně Alzheimerova typu, než všechny své pocity a úvahy ohledně současného života i strachu z předurčené budoucnosti? Navíc autor na mnoha místech zdůrazňuje, jaký přístup okolí i lékařů by mu nejvíce vyhovoval. Nechce nic jiného, než aby byl pochopen, i když sám s tím již má potíže. Richard ze své nemoci vytěžil maximum. Ať už to zní jako klišé, nezemřel na tuto diagnózu zbytečně. Jen mě zaráží, jak málo čtenářů tuto knihu přečetlo. Je mi to líto. Asi zde hraje roli náš osobní strach ze smrti, že tento typ literatury nevyhledáváme. Pokud tedy nejste hypochondr jako já. Já chci být připravená na všechno. Knihu doporučuju všem, i když je to smutné čtení.

Kniha byla napsána ve stylu úvah nad životem s nemocí, nikoli jako biografie o životě. Přestože jsem čekala trochu něco jiného, kniha mne velmi zaujala. Pro lékaře a pečovatele by se měla stát povinnou literaturou. Překvapilo mne, že ani dnes, kdy se chlubíme tolika technickými vymoženostmi, o nemoci mnoho nevíme. Dokonce že Alzheimer neexistuje, protože až po smrti po pitvě můžou lékaři s určitostí říci, zda jste ho měli či ne. Existuje mnoho dalších chorob provázených demencí (Hantington, Pickova choroba, Parkinson, Lewyho tělíska, ischemická mozková příhoda). Takže si Richard vyslechl po roce testování diagnózu: trpí demencí, pravděpodobně alzheimerova typu. Tři týdny proplakal. Zápisky si vedl pravidelně, a když o ně byl zájem, rozhodl se vydat tuto knihu. Ve svých zápiscích se věnuje závažným tématům – hodně ošetřovatelství, vadí mu, že se k němu chovají jako k dítěti. Doufá ve vymyšlení nového systému pro nemocné, ačkoli situace se spíše zhoršila – s nižšími příspěvky od státu. Často v zápiscích přeskakuje a občas si odporuje, na čemž je často vidět průběh nemoci i pocit nelibosti nad některými příhodami. Zápisky nesledují úplně postupnou deterioraci, jelikož jsou zpřeházené. Sledují spíše jednotlivá témata a nikoli chronologicky seřazené deníčky, což jsem původně očekávala. Přestože se jedná o nesmírně smutné téma, je to celkem čtivé a hlavně se jedná o zcela novou literaturu. Takovéto svědectví je zcela ojedinělé.