Hrůza, děs a bída. Nevím, co jsem si myslela, že budu číst, ale asi ne takovou hnusnou krvavou historii. Chtěla bych poznat národ, který netouží po moci a po krví a o zemi souseda. Je to vůbec možné? To máme opravdu tento hnus zakódovaný v krvi? Pak je zázrak dnešní doba, myslím si docela klidná a jediné na co nadávám je Covid, haha… Já jsem si vždycky myslela, že Indiány vyhladili Španělé, ale oni by se vyhladili sami… No když jsem četla o tom obětování, budiž, pro ně to bylo normální a asi se obětovali rádi… nebyla to krutost, ale co mě napadlo. Inkové měli takovou úctu k mrtvým a k jejich mumiím a co udělají archaeologové? Vystavují je v muzeu, pitvají, šťouchají do nich… nevím, připadá mi to neuctivé. Já chápu, že pro ně je to výzkum a chtějí se něco dozvědět, ale proč nemohou nechat hroby být? Nevím, jestli bych chtěla mít tělo v muzeu… Divím se, že to Peruáncům nevadí… a že to ty archaeology netrkne… Takový zvláštní pocit mám po přečtení, kdo jsem, abych někoho soudila? Co je správné, co je špatné? Je můj život lepší než jejich? Horší? Nás všech? Kdo a jak to posoudí? Kdo byl šťastný? Co je štěstí? Záleží všechno na hodnotách…. V každé kultuře jsou úplně jiné a ačkoliv všichni lidé jsme stejní, najednou se kvůli odlišným hodnotám náš život naprosto promění a my jsme od jiných naprosto rozdílní… Všechno, co čtu, automaticky hodnotím. To snad ani není možný, úplně extrémně a nemohu si pomoci jinak… Nedokážu jen přijmout a nechat být, prostě to tak bylo a tečka.