Tohle čtení se mě hluboce dotklo. Snad jen ten, kdo vychovával ne zcela bezproblémového puberťáka, dokáže aspoň částečně prožít autorčinu tíseň a beznaděj. Situace o to složitější, že dva kluci jsou adoptovaní a třetí vlastní. Neustálá naděje, že se přece někde musí v dětech objevit to dobro, které do nich léta vkládala. Naděje a zklamání....a tak stále dokola, až nakonec rezignuje. A ta deprese prosakuje do celého života, nemůže psát, stárne, rodina se rozpadá, manželství je v krizi. Obdivuji autorku, že dokáže takto jít se svou kůží na trh, přiznat, že kniha obsahuje autobiografické prvky, že mnohé z toho prožila. Rozhodně na tuhle knihu jen tak nezapomenu.

Knihu jsem četla již před několika lety. Autorka zde pojmenovává věci pravými jmény, nic nezastírá a nestaví se do lepšího světla. Bylo mi smutno z toho, jakému následnému mediálnímu "štvaní" byla autorka vystavena za svoji pravdivou zpověď (především o adopci) - v dnešní době politické korektnosti se už zřejmě nesmí věci nazývat pravými jmény a kdo to udělá, dočká se kritiky pokrytců a křiku "loajálních" nohsledů. Je smutné, když se to stane právě T. Boučkové, která neměla život nikdy jednoduchý.