A. T. Rott uvádí Cirkus Spektakulár Od úderu půlnoci do neúprosného rozbřesku. Kouzla a divy. Krásně zakomponovaná Byronova báseň Manfréd do prostředí cirkusového vystoupení. Báseň sama o sobě zní dost strašidelné a vypráví se s hororovým nádechem. Blesky metané v tomto případě jsou úchvatné. Zemětřes už je jen třešnička na pomyslném dortu. Jsem tomu rád, že pan Dort a celá skupina kolem Comics Centra vydala tuto povídku. Myslím, že v Helboyově raném životě je to stěžejní dílo. Citát: Dřív nebo později uteče každý chlapec k cirkusu. Všimněte si, že Duncan Fegredo ještě kreslí pomalu a využívá zákoutí k zaplnění a hlavně obrysy a rysy postav jsou ostré. Prostě je to ještě kreslené z láskou. Jeho pozdější kresby už jsou uspěchané a rychlé, dělané převážně pro peníze. Tady má jeho kresba ještě šmrnc a grády. Temné barvy pak krásně podkreslují ponurou myšlenku příběhu. Veselé barvy pak poukazují na snové sekvence. Malá ochutnávka: … i spatřil jsem město ztichlé jako hrob, neúrodné jako vyprahlá poušť, a slyšel anděla pravit: Toto jest místo zmaru. Vstoupiv do města, seznal jsem, že v něm přebývá toliko jediný živý tvor... Podobal se člověku vzezřením i způsoby a pohled na něj mnou nikterak neotřásl... ...avšak poté seznal jsem, že ve své pravé ruce třímá klíč k bezedné propasti. Co se týče obsahu... Mika Mignola tu využil prostor z doby, kdy Hellboye ještě pořádně nedokázali zařadit. Příběh se odehrává čtyři roky po jeho nalezení, tedy je to z dob, kdy byl ještě dítě. A aby čtenář poznal, co je to být dítětem, je Helboyovi vetkána zdravá zvědavost dítěte lidského. Hlavně pak touha, poznat zákulisí cirkusu. Že to je strašidelné, to je jasné, ale má to i poselství. Nese to náplast odvahy, strachu, ponaučení a odpuštění. Citát: Já silou psané kletby nad vámi, jež sílu dává mi, vás zaklínám. Nyní! Zjevte se!

Po dlouhé době jsem se vrátila do hellboyovského světa a opět skvělé. Tentokrát tu potkáváme (možná trochu nečekaně) Hellboye coby malého chlapce, a i tak se autor neváhal ponořit do temného příběhu s dost ponurou zápletkou. Jedná se o příběh spíše kratšího ražení, ale i tak zajímavě promyšlený. Dost se to pohybuje na ne úplně zřetelné hranici mezi snem a realitou, ale možná právě proto mne tahle kniha bavila. Člověk si to může interpretovat tak trochu po svém, kde je ta pravda. Těším se na druhé přečtení - protože teď, když vím, jak tato kniha skončila, budu to napodruhé číst zase trochu jinýma očima a věřím, že v tom zas najdu trochu něco jiného, co jsem napoprvé neviděla.