„Není pravda, že pro popsání nepořádku je zapotřebí nepořádek; není pravda, že chaos na napsané stránce je nejlepším symbolem extrémního chaosu, k němuž jsme odsouzeni: to považuji za příznačný omyl našeho nejistého století.“ (Primo Levi v eseji O temném psaní) Nedávno jsem se dočetl, že ten racionální styl vzpomínání Prima Leviho nebyl umělecký záměr, ale že měl pan Levi prostě strach, že když bude příliš emotivní a „románově literární“, tak mu nikdo neuvěří. Dnes takovou obavu těžko chápeme, příběh holokaustu je výraznou součástí našeho historického povědomí a Osvětim je nejvýraznější připomínkou holokaustu. Možná zapomínáme, že krátce po válce to bylo jinak, jako hlavní oběť nacismu byl vnímán domácí odboj a židovský příběh v procesu zpracování zkušeností s okupací spíš překážel. „Člověk podstupuje riziko, že bude obviněn z toho, že ze sebe dělá oběť, nebo z exhibicionismu,“ vysvětloval Primo Levi v jednom z rozhovorů svůj strohý styl vyprávění. Kniha opravdu často vypadá víc jako výstup z pozorování antropologického experimentu než jako intimní vzpomínání. Ale je to emočně drtivé a také je to případné, protože to umožňuje vnímat holokaust v jeho pravé podobě – jako odlidštěný mechanismus smrti. Leviho setkání s nacistickým doktorem vystihuje dost přesně, v čem spočívala dehumanizace obětí: „Jeho pohled totiž nebyl pohled, jakým se jeden člověk dívá na druhého. Kdybych dokázal vysvětlit do hloubky povahu toho pohledu, který si vyměnily skrze skleněné stěny akvária dvě bytosti, obývající dva různé světy, dokázal bych zároveň vysvětlit podstatu velkého šílenství třetí říše.“ Žádná temná poetika, žádná transcendence, žádné zrcadlo moderní společnosti, žádné romantické představy o utrpení, které zušlechťuje. Nic takového! Tupá, vražedná, nezastavitelná mašina na zabíjení lidí, bez citu a beze smyslu. Hier ist kein Warum. Chladný a věcný přístup k psaní neznamená, že city nejsou přítomny. Nechybí zde hněv, nenávist ani potřeba soudit, jsou jen potlačeny. A právě momenty prýštících emocí jsou obrovsky silné, v kontrastu se zbytkem textu. Kdybych byl Bůh, vyplivl bych jeho modlitbu na zem, píše třeba o rabínovi, který hlasitě děkuje Bohu, že prošel selekcí a svoji modlitbu deklamuje přímo před očima těch, kteří tolik štěstí neměli. Primo Levi zde ukazuje, že i když je zredukován na číslo, nepřestává cítit pohoršení nad tak výrazným projevem mezilidské necitlivosti. Vystupuje to ze stránek jako skvrna na čistě bílém plátně. Jako do ruda rozžhavené železo. Na konec si chci nechat to pozitivní: lidskost v nelidských podmínkách. Primo Levi by nepřežil (a my bychom nečetli jeho knihu), pokud by se mu nedostalo pomoci od neznámého krajana, který byl v Osvětimi jako nuceně nasazený civilista. Píše o něm následující: „Nejsem mu vděčný ani tolik za tu materiální pomoc, jako spíš za to, že mi svou přítomností, tím svým tak mírným a samozřejmým způsobem dobroty neustále připomínal, že pořád ještě existuje mimo tento náš i jiný, spravedlivý svět, něco a někdo, co je čisté a poctivé, nezkorumpované a nebarbarské, vzdálené vší nenávisti a strachu, něco nesnadno definovatelného, jakási vzdálená možnost dobra, pro kterou stojí za to zůstat na živu. (...) Lorenzo byl člověk, jeho lidství bylo čisté a neposkvrněné. Lorenzo nepatřil k tomuto světu negace. Lorenzovi vděčím za to, že jsem ani já nezapomněl, že jsem člověk.“ Přestože je ošemetné vyvozovat ze specifické osvětimské zkušenosti obecné závěry (sám Primo Levi před tím varuje), nedá mi to, abych nenapsal, že právě Lorenza si můžeme vzít jako vzor. Jeho vstup do Primova života nám připomíná, že když budeme vnímaví k bližním, překonáme pohodlnost a prokážeme odvahu, můžeme zachraňovat lidské životy.

Výborné a velmi silné čtení. Jedna z nejlepších knih na téma koncentračních táborů. Ta víra, odvaha, boj o život v děsivých podmínkách. Neuvěřitelné. Rozhodně doporučuji k přečtení. Primo Levi neměl důvod si nic přikreslovat, nesnažil se ze čtenáře ždímat slzy...