Tuto knihu jsem si vzala na dovolenou na Šumavě a moc ráda jsem si přečetla o místech, kde autorka žila a milovala les. Její vyprávění se mi dobře četlo a dokreslilo krajinu, kterou jsem navštívila. Smekám před touto ženou a její rodinou, co zde museli prožívat, i když tady byli doma a přesto pro ně bylo lepší se vystěhovat za hranice. Jen bych ocenila překlad i jejích básní.

Coby příspěvek k porozumění mezi národy Čechů a Němců toto vyprávění, dle mého soudu, nemůže fungovat. Na to je tam příliš znát autorčino povýšenectví a sklon k vysmívání se. A coby dokument doby poslouží jen s ohledem na subjektivitu autorky. V textu je poměrně velké množství faktických nepřesností (na některé upozorňuje poznámkami i překladatel) - např. pomník Stalina v Praze nebyl z bronzu a nebyl odstraněn \"v tichosti.\" A v roce 1968 se režim nereformoval na \"komunismus s lidskou tváří.\" S velkou rezervou se musí brát také prohlášení, že po válce \"většina Čechů vlastnila revolver.\" Velmi subjektivní je také její pohled na Slováky a Slovensko obecně - jako by bylo znát, že si byli s Němci za války blízcí. Text se obsahově na několika místech opakuje, což ale nepůsobí nijak zvlášť rušivě - spíš to člověk vnímá jako vyprávění někoho, kdo už trochu pozapomněl, že se o tomtéž již zmiňoval, a dodává to příběhu autenticitu. Dílo je doplněno pěknými ilustracemi a také mnoha autorčinými verši, jejichž kvalitu však ocení zřejmě jen málokterý čtenář, protože jsou psány německým dialektem a nejsou opatřeny překladem. Nejvyšší vypovídací hodnotu tedy má autorčino popisování toho, co se jí bezprostředně týkalo, tedy její práce v lese. Zvlášť poznámky o tom, jak se tehdy v lese hospodařilo a zejména, s ohledem na aktuálnost tématu, jak se bojovalo s kůrovcem. Že se dnešní kalamitní situaci dalo předejít, z toho docela jasně vyplývá...