Ačkoliv mě zajímají a nejspíš zajímat nepřestanou, mám s odbornými texty o filmařině problém. Je to tím, že sám odborník nejsem, a tak pro mě často nejsou příliš důvěryhodné. V téhle knize jsem Jonu Boorstinovi rozuměl, dokázal jsem se naladit na jeho vlnu a dívat se jeho očima a pochopit, jak a proč on chápe filmy, ale pořád to byl hlavně jeho subjektivní pohled, který měl velkou práci s tím, aby mě přesvědčil a na tu vlnu naladil také. Mám názor, že řada režisérů natočila filmy tak, jak je natočila, prostě proto, že cítili, že to tak je dobře. Nepřemýšleli do hloubky, nerozebírali, co a jak bude či nebude fungovat, oni prostě automaticky věděli, že takhle to bude dobře, a tak to tak udělali. Je na odbornících typu Jona Boorstina, aby v tom hledali něco víc - možná to tam je, možná ne, nicméně při tom hledání narážejí na spoustu zajímavých postřehů a to je právě to, co mě na Tajemství filmové řeči bavilo nejvíce. Nahlédnutí do zákulisí Všech prezidentových mužů, pitva sprchové scény z Psycha, bezradnost nad Kubrickovou Vesmírnou odyseou, která by podle všech pravidel na diváka fungovat neměla, ale funguje... Ano, to už bylo výborné čtení._____P.S. k překladu Jana Svěráka: Znovu zopakuji, že nejsem odborník, a tak věřím, že faktické chyby v knize nejsou. Co v ní ale je, jsou překlepy tu a tam, triviální chyby typu "bizardní"... Korektor mohl zapracovat.

Působivá choreografie faktorů vnějšího bytí, vnitřního tepu, které hrají stejně důležitou roli, jako bublinky v dobře vychlazeném drinku. Jak správně "hodit oko," soustředit se, rozprostřít sebe, své smysly do světů fiktivní pravdy. Usadit se ve světlech a stínech, mezi dekoracemi iluzí. Pro ty atmosféry, které se nesmí nechat odeznít.