Laskavá pohádka pro starší a pokročilé, o tom, že po šedesátce život ještě zdaleka nekončí. Nebýt na můj vkus až přeslazeného konce, možná bych dal komiksu ještě o hvězdičku víc, ale jak jsem si jím později několikrát listoval tam a sem, ono v něm kromě té romance a hloubání nad nesnesitelnou těžkostí žití, vlastně nic dalšího není. Prostě nedokážu scénáři odpustit absenci dramatičtější dějové linky, nebo alespoň nějaké katarze, kterou člověk od podobného vyprávění automaticky očekává. Tady jsou dva samotáři, potkají se a pak už sami nejsou, konec příběhu, krásná perlo. Ale je to pěkné, ne že ne, Odysseus se tváří jako klasa chlap a moment, kdy si prohlíží hambaté fotky své nové známosti, ještě z dob, kdy byla modelkou, je perfektní. Sympatická je i sama sýrařka Méditerranée, když si nic nedělá z občasného hulvátství chlapů kolem sebe. V obou se přitom kloubí rozdílné samotářské charaktery, jejichž pozadí je jen tak jemně naskicováno, a přesto máte pocit, že jim rozumíte první poslední.

Tenhle komiks není pro mladý, píše se v anotaci. (Pozor vstoupili byste do světa za oponou, o kterém jen tušíte, kde není veselo a vy byste se mohli zhroutit z toho, co vás čeká a nemine.) Bývalá modelka se ve dvaašedesáti seznámí s opět let mladším stěhovákem čerstvě vyhozeným z práce, který má trochu rustikální způsoby. Ona má krásné jméno po moři, on po antickém hrdinovi. V podstatě si každý neví rady se svým životem, spolu najednou objeví úplně jiný svět. Kdysi v takovém světě žili, ale postupně ho pomalu opustili a dostali se někam, kde se jim moc nelíbilo. A do toho se ještě najednou přihodí zázrak. Je to takový milý příběh o návratu někam zpátky, ještě naposled, než přijde smrt, ale ne tak úplně o smíření. Pokud by zůstali o samotě, jsou v pytli... Napadá mě, že by někdo mohl třeba nakreslit příběh mojí babičky:) Je sama, smířená, veselá, aktivní, život má ráda. Neřeší staré tělo a šedivé vlasy, nehroutí se z nevyhnutelných šlupek osudu a občas bolavého kolena. A ví, že druhý břeh je nedaleko. A co?