Uff - tak toto byla síla !!! Autor nám bez obalu servíruje bolestivé zážitky z velmi trudného dětství malého chlapce, jeho nevšední lásku k otci - tyranovi, kontroverzní vztahy v romské rodině, násilí, alkohol, psychické i fyzické újmy dětí, které si v duši ponesou až do konce života, velmi syrovou, ale zároveň lyrickou formou. Člověku je doslova "ouvej" z toho, co poslouchá a o to hůř, když ví, že se jedná o životopisnou prózu. Díky radiu Vltava, že jsem tento příběh mohla vyslechnout.

"Snímky, které pořídila moje paměť v sobě nosím po kouscích. Jednou jsou nehybné, téměř nezměnitelné, spíš než fotky jsou to filmy. Některé díly téhle paměťové stopy lze obejít ze všech stran, hovořit s nimi; jejich reakce jim pak umožňují se dotvářet. Jiné části jsou tvrdošíjné, kdybych chtěl nahlédnou za ně, otočí se spolu se mnou tak, aby mi ukazovaly vždycky tutéž tvář, jako Země Měsíci. (...) Ať chceš nebo ne, jednoho dne pustí paměťová jednotka svoje díly na volno, a ony se ti vpijí do kůže a usadí na tváři podobně, jako ty usedáš na břeh řeky či jezera, a hlásají tvůj život. Některé tiše, jiné křiklavě. Zamiluje-li si někdo tuto tvou tvář, je to milost pocházející od Boha." Celý tenhle příběh je spíš báseň v próze, hodně lyriky, protože Tamás Jónás je i básník. A to možná nejvíc. Jeho slova jsou tak strašlivě a neúprosně upřímná, že jsem snad ani nic podobného nečetla. I takový Riad Sattouf nebo Chester Brown u kterých jsem si myslela, že autocenzora vypnuli naplno, zdaleka nedosahují k hranicím vražedné otevřenosti tohoto maďarského Roma. Je to divoké a surové, útržky silných vzpomínek, rozhovory reálné i fiktivní, sny, fantazie, básně bez rýmu. Nekonečná brutalita, popisovaná hlavně očima dítěte, jen tak mimochodem, bez zvláštního odsuzování. Je to mozaika, která dává smysl z nadhledu. Když se zaměříme na detail, jeden dílek, může se nám udělat dost zle. "Je mi osm. Od mých čtyř do šesti let mě mučili pěstouni, mlátili mě bičem, dodnes mám stopy na zádech. Nechali mě žrát slepičí hovna, nechali mě chodit nahého, dřít, nesměl jsem spát, hodili mě do studně, ale i odtud mě vylovili, vytrhali mi vlasy..." Potom zpátky k rodině. Celé je to takový "Tanec smrti", kdy rodiče spolu neumí žít, ale ani je nenapadne se opustit. Otec matku i děti mlátí do bezvědomí, bez důvodu. Všichni trpí, zároveň se ale najde pár světlých úplně normálních chvil plných lásky, co odněkud čas od času nečekaně a nepochopitelně přijdou. Než se v otci znovu probudí "Minotaurus". A Jónás proti všemu rozumu z toho dokáže občas vydestilovat k oběma svým rodičům lásku, zvlášť k otci. Hořkou, hněvivou a bolestnou, ale přesto nepopiratelnou náklonnost. Princ, jak mu říkají, dokáže vyhrávat matematické olympiády, vystudovat gymnázium, informatiku na vysoké škole, posbírat spoustu literárních cen. To všechno mu ale nepomůže najít smíření a zakotvení v životě, občas hledá únik i v pokusech o sebevraždu. Pořád zůstává, a člověk se mu po tom všem vlastně ani nediví, " v občanskoprávním sporu s Bohem".