Knížku jsem koupila na základě lákavého názvu, přitažlivé obálky a pozitivních ohlasů zde na Databázi. Reakce mého skřítěte byla... blééé! Připouštím, mému estetickému cítění příjemné melancholické ilustrace mohou na děti působit pochmurně, možná i depresivně. Před spaním jsme se chvíli hádaly, co budeme číst - já vnucovala „Půlnočního kocourka“, dcerka trvala na svém „bléé, chci Annu a Elsu!“ Argument „tak já si Kocourka přečtu sama a ty si dělej, co chceš“ byl lehce unfér, ale zabral. Knize dominuje výtvarná stránka a tak bylo za několik minut po všem. Příběh o laskavém klukovi, který chtěl pomoct zvířatům v útulku a jak byl za svou dobrotu odměněn, je bohužel jen krátkou povídkou s podstatně menší mírou poetiky, než jsem očekávala. Prohlížení obrázků vonělo příslibem tajemna, čehosi magického, text je však jednoduchý, prostý kouzel a politováníhodně stručný. Překvapivě jsem byla další večer bombardována žádostmi: „Mami, Kocourka!“ Jinak řečeno, já oceňuji vzhled knížky, zatímco děj mě malinko zklamal (není to vůbec špatné, prostě jsem měla chybně nastavené předpoklady). Cácorka vzala ilustrace na milost až se znalostí příběhu a ten se jí líbil, jakkoliv si rovněž stěžovala, že by ho ráda delší. 75-80%

Četla jsem s vnučkou. Krásná pohádka a nádherné ilustrace.