Kniha nabízí tematicky uspořádané eseje, které se soustřeďují vždy na jeden aspekt výchovného úsilí. Pro vyhodnocování závažnosti těchto aspektů autor vybírá reprezentativní osobnosti, jejichž názory na výchovu vzájemně konfrontuje. Mezi zvolenými tématy se objevuje například otázka, jak souvisí výchova s lidskou přirozeností. Teprve po vyjasňování předpokladů výchovy mohou následovat otázky po úloze učitele či úloze odměn a trestů ve výchově. Autor si všímá rozličných odůvodnění výchovného působení a má očividný sklon zpochybňovat příliš snadné vrůstání do metodicky zajišťovaných předsudků. Přes počáteční hledání archetypálního zakotvení výchovy u Sókrata a Platóna se kniha převážně zaměřuje na novověké klasiky filosofie výchovy (např. Locke, Komenský, Rousseau, Pestalozzi, Herbart, Owen). Své pozorování autor protahuje až do dvacátého století, v němž mimo jiné sleduje různá ideologizující zneužívání výchovných postupů.