Generační výpověď, román o hledání smyslu života nebo vlivu umění na člověka - samá zásadní témata, přitom je příběh plynulý a čte se vyloženě příjemně, obzvlášť pařížské období je barvité a i při popisu mladického nadšení realistické. Navíc je jazyk i děj úsporný, přísně účelově vybraná slova i věty, takže stránky ubývají nečekaně rychle. Jediné, co mi trochu zkazilo dojem, byla poslední čtvrtina, kdy už té účelovosti a umělých konstrukcí bylo na můj vkus příliš a milostné potíže se otravně dlouho točily v kruhu (navíc jsem se několikrát těšila, že když "se mu ztratila v davu a už ji nepotkal", tak je ta potvora pryč nadobro. Nebyla, vždycky se nějakým neuvěřitelným způsobem vrátila zopakovat si totéž, co o sto stran dřív). Pokud je začátek zčásti autobiografický, a tudíž občas nejednoznačný, nakonec se vyvine v ideální románové a morální vyvrcholení. I tak je O údělu člověka kniha na opakované čtení a promýšlení, umělecky krásná a precizní.

Po knize jsem sáhla kvůli čtenářské výzvě (květina na obálce). Diky Výzvě už jsem objevila pár opravdu zajímavých knih mimo můj záběr, ale tohle bohužel nebyl ten případ. Philip je velice citlivý až vztahovačný a díky své koňské noze přecitlivělý vůči jakékoli kritice, zároveň je vznětlivý a neschopný odolat a čelit "zvrhlé ženě" Mildred kdykoli destruktivně vpadne do jeho života - prostě takový slaboch s dobrým srdcem :). Anotace slibuje paralelu s pocity a pochybnostmi celé mladé generace z přelomu století. Na mě ale bylo těch 743 stran o takto rozháraném hlavním hrdinovi moc. Navíc, některé popisy (věty až odstavce) se v knize opakují jako by si autor rukopis po sobě nepřečetl. Též nadužíval divně shovívavého komentáře, že to či ono ještě Philip ve svém mládí nechápal/neviděl. Smysl těchhle poznámek mi uniká - mladý čtenář to taky ještě nevidí a starý to chápe sám. A ještě jedno malé postesknutí: trochu mi tu překážela moderní čeština překladu. Nedávno jsem četla knihu Lékař vzpomíná - ta je psaná jazykem té doby, což čtenáře jemně a dokonale přenese v čase.