Tak to byla nesmyslná slátanina. Tentokrát doporučuji-knížku nečtěte! Správně bych asi neměla hodnotit, protože jsem knížku odložila v polovině, nechtěla jsem dál ztrácen čas a nervy.

„Ani jsem si neuvědomil, jak neužitečný všichni budeme po konci světa, dokud jsem nezkusil rozdělat oheň bez zapalovače.“ Britská spisovatelka Hanna Jamesonová přichází hned s několika atraktivními motivy, kloubícími v sobě špetky detektivního, psychologického a postkatastrofického dramatu. Ovšem namísto očekávané katarze bloumá od čerta k ďáblu a celých tři sta osmdesát stran není schopná šlápnout na plyn. Ačkoli čtenáři nemaže med kolem pusy a snaží se postavy vykreslit v tom nejrealističtějším světle, příliš se jí nedaří zaujmout čímkoliv dalším. Z hrdiny se vyklube nerozhodný a neschopný mamlas, přičemž většina dialogů připomíná klábosení středoškolských záškoláků při polední pauze na cigárko. Její vize konce světa tak působí dojmem nedobrovolného tripu s partou lidí z různých koutů zeměkoule, co mají vlastní šrámy na duši a chtějí si o nich povídat. O zápletce se však moc mluvit nedá, nepočítám-li pátrání po vrahovi malé holčičky, jež však končí u spřádání konspiračních teorií.