„Jediná pravda, kterou musíte v souvislosti se smrtí strojů znát, je, že čím rychleji se blíží jejich konec, tím víc se chovají jako lidé. A lidem se nikdy věřit nedalo.“ Americký scénárista a spisovatel C. Robert Cargill rozvíjí ve svém románu některá témata naťuknutá Isaacem Asimovovem v povídkové sbírce Já, robot. A zatímco se kyberpunkoví vizionáři předhánějí v co nejabstraktnějším pojetí techniky, Moře rzi sympaticky uvízlo v osmdesátých letech. Zdejší roboti jen matně připomínající proporcemi člověka, to už mají blíže spíš k mikrovlnce. Čtenář se tak snadno ztotožní s postavami, které byť nejsou lidské, mají ve svém soustrojí více poruchových míst, nežli klient pečovatelského domu. Tomuhle zkrátka nejde odolat. Problém je, že idea románu by bohatě vystačila na novelu a ani dobrodružný road trip poskatastrofickým světem, v němž rezavějící plechovky bojují o součástky i nezávislost, na tom nic nezmění. Neříkám, že to není okouzlující, jenže v jádru také bohužel strašně jednoduché.

Tohle mi sedlo. Šílenost, která je směsí Mad Maxe, Borderlandu a některých příběhů z Lásky, smrti a robotů. Lidi přestávají (přestali) být lidmi a roboti se chtějí stát lidmi. Celý Terminátor se Skynetem je lehkou selankou pro starší dámy. Hodně propracované a poctivě sepsané. Za pozornost stojí čísla kapitol v binárním kódu.