Velice dobré, pokud ne to nejlepší, zpracování velice tragického případu jménem Anders Behring Breivik. Zdaleka nejde pouze o dokumentaci samotného útoku, zvláštní pozornost je věnována i všemu okolo - zejména tomu, co Breivika k takovému činu vedlo. Vidíme jeho pomalý sesun na dno, avšak dostáváme také náhled do životů několika obětí a získáváme představu o tom, jaký to mělo dopad na jejich rodiny. Není to pouze příběh Breivika - je to obraz celého tehdejšího Norska vyprávěný prostřednictvím mnoha zasažených lidí. Je důležité zmínit, že jelikož jde o román, ne všechno je zcela holý fakt. Například je jisté, že celé vyprávění o dětství Breivika je do určité míry fikce, avšak založená na vzpomínkách lidí z jeho okolí. Aby bylo vše zcela holý fakt, musel by vše napsat sám Breivik a ještě k tomu by musel být naprosto upřímný (což je zřejmě nepravděpodobné). Tím však nechci říct, že by Seierstad odvedla z dokumentačního hlediska špatnou práci. Přesně naopak. Samotnému dni útoku byla věnována neuvěřitelně detailní pozornost a celý případ jsme tak mohli sledovat z hlediska hodin, někdy i minut. Líčení toho, co se přesně odehrálo na ostrově Utøya, také nebylo vynecháno. Někomu by možná detailní popis všeho, co se stalo jednotlivým obětem, mohl připadat až moc brutální a zbytečně zdlouhavý. Avšak tím, že toto se opravdu ve skutečnosti stalo a nejde o pouhou fikci... je to myslím na místě a dokonce potřebné. Mělo by to šokovat, vyvolat hrůzu a beznaděj, jakou musely zažívat oběti. A aby toho nebylo málo, svůj podíl na tom, že vše zašlo až tak daleko, měla i ochromující nepřipravenost bezpečnostních složek na případný teroristický útok. Na povrch vyplavuje neschopnost komunikace a rychlého jednání, které pak mělo drahé následky. Měli bychom to brát jako varování, aby se nic takového v budoucnu neopakovalo.

Škoda, že se matce nepodařilo té bestie zbavit už v lůnu, když pocítila, že by se neměl narodit. Åsne Seierstad na téměř 600 stránkách nás nechala nahlédnout do dne, který změnil Norsko tím nejbrutálnější způsobem, ale i do života masového vraha a jeho rodiny. Nejsem příznivcem knih o zrůdách, které páchají teroristické útoky a jiné podobné činy, protože to je přesně to, co chtějí ... aby se o nich psalo. Knihu jsem četla po začátku války v Izraeli a útoku na filozofické fakultě v Praze a nemohu se ubránit lehkému srovnání v selhání bezpečnostních složek. Jak v Norsku, tak i v Izraeli a prý i v Praze se dalo zabránit tomu, aby zemřelo tolik nevinných lidí. Jako vždy jsem si našla na internetu pár článků a už jeho matka věděla, že není normální. ""Psychologické zprávy uvádějí, že Wenche Behringová vnímala svého syna jako „agresivního a hyperaktivního", už když ho kojila. Když byly Andersovi čtyři roky, začala údajně mít strach ze synova násilnického chování. „Viděla ho jako dospělého násilníka, ačkoli to byl ještě malý chlapec," napsal ve svém díle Norská tragédie Aage Borchgrevink. „Bála se, že zaútočí na lidi kolem sebe." Matku psychologogové označili jako osobu s extrémně složitou výchovou a jako hraniční osobnost trpící silnou, ač jen částečně viditelnou depresí, která do svého syna promítá své primitivní agresivní a sexuální fantazi."" Je možné, že za jeho chování a následné události mohl přece jenom nezájem rodičů o něj nebo se prostě už narodil jako bestie?