Nějak se nám tu rozmáhá onen oblíbený nešvar účelových profilů, které si ohodnotí a dají do přečtených vždy jen jednu konkrétní knihu... A tady jich je koukám více, než by bylo zdrávo. Osobně na začátku svého komentáře prohlašuji, že autora neznám, nejsem s ním nijak spřízněn a knihu jsem skutečně četl od začátku až do konce. Když se nad tím teď vlastně zamýšlím, právě tohle jsou dvě místa v románu, která byla dobrá. To, co se odehrávalo uprostřed, je někdy místy neuvěřitelné, přitažené za vlasy či velmi nezajímavé. Autor spíše než beletrii vykládá načtenou biografii pánů Tesly a Ensteina (v poměru 3:1) a snaží se ji napasovat na zápletku cesty časem, s mimozemšťany a Hitlerovskou Třetí říší. Řekl bych, že si Walliant ukousl příliš silné sousto. Na takové povídání musí být člověk vypsaný, aby se to nezvrhlo do nesmyslu zabalených, chytrých technických termínů a memoárů slavných osobnosti, což napovídá o faktu, že vymyslet nějaké své postavy je moc námahy. Kniha by byla dobrá spíš jako povídka, ale jako román zatraceně selhává. Navíc mi velmi vadilo, jak autor Teslovi nadržuje a dělá z něj mistra světa, na úkor Einsteina, jenž připomíná spíše nechápavou figurku s chabou teorií relativity...

Knížka byla bomba! Plná podnětných myšlenek, úvah o smyslu života a odhalených tajemstvích. Četl jsem současně i Pod kupolí od Stephena Kinga, ale Kinga jsem nedočetl... S potěšením mohu říct, že se s většinou životních postojů s autorem shoduji a k teoriím v knížce popisovaným jsem se různými cestami dostal také. Odjakživa mě zajímaly utajené experimenty a pozadí světového vývoje tvořené nejmocnějšími muži a mocnostmi planety. Osobnost Nikoli Tesly a jeho životní příběh je fascinující. A to i kdyby mělo být jen 1% konspiračních teorií pravdivých. I když je ten příběh vlastně smutný, vezmeme-li v potaz, na jakém duchovním rozvoji by lidstvo mohlo být, když by ta jeho věž Wardenclyffe fungovala. Když by elektřina byla zdarma a peníze by jaksi přestaly mít hodnotu. Uvědomují si vůbec lidé, že většina z nich tráví život honbou za hmotnými statky, zatímco jim skutečný život utíká? Že vydělávají peníze na hypotéky, rodiny, auta, mobily, ale zapomínají na svou duši? Že tráví každý den v práci, která je nebaví, setkávají se s lidmi, které nesnáší, potlačují svou kreativitu a vyhazují cennou energii na stres, který jim akorát zkracuje život? Jsou tak zaměstnaní tím, aby systém udržely v chodu, že je ani nenapadne zamýšlet se na tím, zda by to nešlo nějak jinak a líp. Ale jak je psáno v závěru, lidstvo zřejmě ještě není na takovém stupni rozvoje, aby je takové otázky nějak zvlášť trápily:)