Skutečný příběh za války „ukradeného dítěte“, vyprávěný Němkou Ingrid von Oelhafen, nebo také, chcete-li, Slovinkou Erikou Matkovou. Subjektivně laděný příběh ženy, která celý život věděla, že její rodiče jsou jen pěstouni, a to pěstouni hodně špatní, protože svěřené dítě na dlouhou dobu odložili do sirotčince, nicméně po své skutečné biologické rodině začala pátrat až na prahu stáří. A současně přehledně popsaný postup děsivého projektu Lebensborn, který měl z „rasově čistých“ miminek vytvořit nový německý národ. Trochu překvapilo, že autorka se o tomto projektu i o skutečnosti, že Němci vyhledávali v okupovaných zemích malé děti „nordického typu“, a tyto děti pak odváželi do Německa k převýchově, dozvěděla až po roce 2000. U nás, se znalostí osudu lidických dětí, je tahle německá praxe známa již od konce války. * Kniha Ingrid von Oelhafen mi potvrdila to, co jsem tušila, že totiž kruté bylo nejen vytržení dětí z původních rodin, ale paradoxně obdobně kruté bylo vytržení dětí z německých pěstounských rodin po válce (ne všichni pěstouni byli tak emočně chladní jako pěstouni autorky), pak byly předány zpět do původní vlasti, předtím byly dokonce drženy v převýchovných ústavech, aby zase odvykly německým rodinám! Je to šílený paradox; bylo to správné, spravedlivé a morální, ale přesto ty děti psychicky nesmírně strádaly a trpěly. Hrůzy války v druhé odmocnině… * A nedá mi to, znovu se musím zabývat lidickými dětmi. Tady bylo po válce pátrání po dětech předaných do německých rodin úspěšné, téměř všechny ztracené děti byly nalezeny a po kratším či delším čase předány zpět původním lidickým rodinám, někdy bohužel už jen příbuzným… Učily se znovu česky, zvykaly si na nový domov… Pan Václav Zelenka, jedno z nalezených lidických dětí vzpomínal, že když ho odváželi z německé pěstounské rodiny, jeho adoptivní táta plakal tak, jako už nikdy neviděl takhle chlapa brečet… Děti, co neměly štěstí ohledně barvy očí a vlasů, byly dle svědectví a dalších nepřímých důkazů zavražděny, bylo to celkem 82 lidických dětí (Lidické děti - nejemotivnější sousoší, které jsem kdy viděla…). Kolikrát mě ale napadlo, že vůbec není jisté, že skutečně všechny tyto děti zahynuly, a moje přesvědčení se ještě zvýšilo po přečtení této knihy. Vždyť mohly být ještě dodatečně k tzv. převýchově vybrány, a tak si jen můžeme domýšlet, že někde v Německu žily svůj doufejme šťastný život, jen se nikdy nedozvěděly o svém původu, nebo neměly - jako autorka této knihy - odvahu po něm pátrat… A co Věnceslava, dcera lidické ženy Anny Nešporové, která se narodila po vypálení Lidic a byla své matce krátce po porodu odebrána, a pak jen stručně oznámeno, že zemřela. Zemřela skutečně? Anna Nešporová měla až do konce života ve svém domu v Lidicích připravený pro svou dceru pokojík, věřila, že její dcera někde žije. Po přečtení této knihy se to nezdá tak úplně nepravděpodobné...

Knížka velice dobře popisuje program Lebensborn. Věděla jsem o něm , ale jen okrajově. Jedná se o skutečné osudy dětí, které si tímto programem prošly a dozvídají se o tom až dlouho po válce vlastně až v dnešní době. Dost mě překvapilo, že se o něčem takovém dlouho nemluvilo. Postoj nejrůznějších úřadů, archívů je zarážející, ale mám pocit, že mě to už jaksi nepřekvapuje. Celou knihou nás provází žena, ať už Erika nebo Ingrid, která se stala jedním z ukradených dětí a pátrá po svých kořenech. Kniha mě překvapila spoustou nových historických informací , které jsem hltala slovo za slovem. A vše jsem musela v hlavě důkladně zpracovat. Tato kniha bude určitě jedna z těch ke kterým je dobré se po čase vrátit . Určitě ji doporučuji každému koho zajímá nejen druhá světová válka, ale i léta která následují až do současnosti. Protože i dlouho po válce je toto téma stále aktuální.