Naučné knihy si vybírám, ale u beletrie někdy experimentuju. Vyberu si něco naslepo a nechám se překvapit. Buď je to průměr nebo je to dobrý. Většinou se tam dá něco najít. A občas to překvapí hodně pozitivně. No a někdy ne. A to je bohužel tento případ. Na tohle fakt nemám. Nevyznám se tak dobře ve vážné hudbě, abych si to užil. A zároveň mě Orient nijak nebere. Nedokážu si totiž představit, že by to mohlo bavit někoho jiného. Očekával jsem nějaké poučení ze vzájemného ovlivnění Orientu a Okcidentu, jak je uvedeno v anotaci, ale to se splnilo jen málo. Hlavní hrdina řeší hlavně sebe a svůj milostný vztah. Není to klasický román s dějem, ale celé je to vzpomínání na studium a cestování po Blízkém východu. Takže pozor. Prakticky je to nepřetržitý vnitřní monolog. Celé se to odehrává v bytě. Největší problém je neuvěřitelná jednotvárnost. Prvních 100 stran mě bavilo, ale po další stovce už to bylo špatné. Autor umí psát. Mělo to něco do sebe. Ale pro běžné čtenáře to není. Vzpomínání v knihách mi nevadí. Ostrov včerejšího dne, kde se také jen vzpomíná, byl fascinující. Chybějící děj taky nevadí. Jenže tady nebylo nic, čeho bych se chytil. Spousta věcí byla jen zmíněna. Jak střet kultur, tak politika Orientu. Až v závěru se trochu víc řešila Íránská islámská revoluce. Díky profesi hlavního hrdiny se objevuje hlavně vzájemné ovlivnění hudby v 19. století. Probíraly se cesty některých orientalistů, cestovatelé a první evropské ženy v Orientu. Před čtením bylo hodnocení knihy 100 %. Kdyby byli čtenáři kritičtější, tak by mě to třeba odradilo. Možná je to pro ty, kdo prožili něco podobného. Kdo třeba cestoval nebo studoval na Blízkém východě. Zajímá mě co některé lidi na Orientu tak fascinuje, ale tohle dílo odpovědi nedává. Jenže není to jen omámení exotikou? Někde bokem zřetelných emocí se objevuje divný pocit. Na jednu stranu příjemné uchvácení z Orientu a na druhé, jak je v knize zmíněno: „Orientálci vůbec nemají smysl pro Orient.“ Lucie Delarue-Mardrus Závěr měla kniha hezký. Vývoj Sáry, na kterou muzikolog Franz Ritter vzpomíná, byl zajímavější. Pozitivní narážka na buddhismus mě potěšila, ale na hvězdu navíc to nestačí. Těch 400 stran sentimentálních vzpomínek nešlo učíst. 55% 2,5*

Perzský koberec utkaný zo slov, románový labyrint, v ktorom sa protagonista nepohne zo svojho bytu a predsa s ním absolvujeme opojnú cestu do tajuplných krajín minaretov a muezínov a zároveň do dejín literatúry, hudby či výtvarného umenia, pretože toto je o. i. kniha o kultúrnych väzbách medzi Orientom a Okcidentom, o tom, ako sme si my, Európania, najmä v 19. storočí vyfantazírovali svoju vlastnú, prikrášlenú verziu Orientu a o tom, ako ju dnes „odkrášľujeme“ až na hranicu nenávisti. A k tomu všetkému je to príbeh o nenaplnenej láske, čo navždy zostane polmesiacom, ale nikdy nedorastie do splnu. Fernando Pessoa v Knihe nepokoja hovorí, že jeho životný pocit je mesto Orientu. Chcel by som žiť v tomto meste-knihe.