Téma umělé inteligence se v žánru science fiction logicky objevuje stále častěji, ale staré je již mnoho desítek let. Nejlepší díla pocházejí z pera geniálního a dodnes bezkonkurenčního Stanislawa Lema. Lem již v roce 1964 popsal v románu Nepřemožitelný neživou evoluci, která dospěla do fáze nepatrných umělých organismů, schopných vzájemné kooperace a rychlé reprodukce. Tyto miniaturní strojky pak ve formě černých mraků vyhladily své tvůrce z organické říše a posléze i umělé konkurenty. V roce 1981 Lem v románu Golem XIV. představuje umělou inteligenci - mozek, který obdobně jako jeho protějšky v jiných zemích vznikl coby nástroj vojenské strategické převahy. Tvůrci v různých částech světa však rychle pochopí, že od určité úrovně tyto strojové inteligence přestávají plnit úlohy, které jim byly zadány a začínají pracovat na vlastních, lidstvu neznámých programech. Následuje obsáhlý rozhovor s Golemem, který pro jím vybranou společnost elitních vědců shrnuje dosavadní cestu lidstva a nastiňuje jeho možnou budoucnost. V románu se již objevují počítačové sítě, z nichž obdobně jako ARES (umělá inteligence), čerpá Golem prvotní informace pro svůj růst. Rozpor mezi umělou inteligencí a lidmi popsal Lem již v rané povídce Kladivo, která se stala inspirací Arthuru C. Clarkovi pro palubní počítač Hall 9000 ve Vesmírné Odysee 2001. V souvislosti s Motýlí tyranií si také vzpomenu na Michaela Crichtona a román Kořist, kde se vědci pokouší o propojení nanotechnologií a umělé inteligence pro léčbu vážných onemocnění. Nedocení však dostatečně nebezpečí, která z výzkumu vyplývají. Frank Schätzing k tomu všemu ještě přidává téma existence paralelních světů, které se také objevuje již od šedesátých let. V místech kde román popisuje svět blízké budoucnosti nebo kdy do hry vstupuje samotný ARES, je příběh nesmírně zajímavý a brilantní. Bohužel skvělé pasáže rychle vystřídají nudné, zdlouhavé a zbytečné příběhy osob, které nemají z hlediska děje zásadní význam. A tak se musíme seznámit s pubertální dcerou hlavního hrdiny, jeho starostlivou matkou, účastnit se policejního výjezdu ke staré paní (SPOILER!), která jak se ukáže, pouze usnula na sluníčku a jejíž vnuk si hraje s telefonem. Dojde i na obsáhlé, veskrze klišoidní úvahy osamělého policisty atd. Ze sci-fi románu se postupně stává akční thriller, kde dobří bojují proti zlým a protože počet osob, především ve druhé půlce knihy silně naroste, příběh se odvíjí jen velmi pomalu. Vrátím-li se ke Stanislawu Lemovi, v půlce osmdesátých let napsal: "Ve svých knihách jsem se vždycky snažil minimalizovat svůj fabulární přínos. Odjakživa mě nudila plytká vyprávění, jak -markýza vyšla z domu v pět hodin-. K čertu s markýzou, jejím domem i pátou hodinou! Je třeba říkat jen nezbytné věci". Kéž by se při budoucím psaní Frank Schätzing touto zásadou řídil.

Kniha má slibnou anotaci, tak jsem si ji s velkým očekáváním vypůjčila. Ale po prvních stránkách jsem byla z četby natolik zmatená, že jsem ji označila za fantasmagorii, která se nedá číst. Mezitím jsem si vzala snadnější četbu, ale pořád mi motýli vrtali v hlavě, tak jsem se do toho vložila znovu. Jak jsem udělala dobře, že jsem to nevzdala! Tohle je prostě fantastická jízda. Autor sám musí mít v hlavě něco jako computer, protože nápady, které v příběhu jsou, jsou natolik složité, neuvěřitelné, a přitom detailně vysvětlené, že podle mě musí být génius, aby dal dohromady něco takového. Nádherně jsem si užila. Nejde to přečíst v jednom tahu, chce to pozvolna vstřebávat, protože jsou tam takové časové i vesmírné veletoče, že se s nimi prostý přízemní tvor musí napřed popasovat. Paralelní světy, Ares, umělé stvoření, které se vymkne svému stvořiteli a tvoří po svém. Varovná sci fi, ve které máme černé na bílém, kam vede přílišná vědecká pýcha i dobré úmysly, jak zachraňovat lidstvo.