Téhle ženě/dívce musel někdo strašně moc ublížit... To je mé poznání o Amandě Lovelace po přečtení této sbírky "poezie". Neztotožnila jsem se s jediným "veršem", s jediným pohledem, s jedinou emocí. Tento druh feminismu je mi nejen cizí - já mu totiž vůbec nerozumím. Neustále proti něčemu bojovat, jít proti přirozenosti a odklánět se od lásky a ženství... Snad se brzy objeví autorka moderního básnictví, která bude opěvovat lásku k muži, psát o jeho kráse a hlubokém citu, který je tu odpradávna. Možná jsem nic nepochopila. Ale tohle jsou básně traumatizované osoby, které bych přála vyléčení. Pokud se vrátí s knihou, která půjde jiným myšlenkovým proudem, ráda si ji přečtu.

Zatímco první autorčina sbírka mi nepřišla nijak světoborná, spíš milá, z téhle jsem byl nadšen, protože je podstatně ohnivější (no pun intended). Jakožto čtenář odkojenej Henrym Rollinsem a jeho filozofií železa mám slabost pro texty, který burcujou ke zdravé bojovnosti a převzetí vlády nad svým životem. Tahle sbírka mi tím pádem pěkně sedla a dovedu si představit, že řadě lidí opravdu pomohla. A rozhodně bych autorce nevyčítal, že napadá muže - jasně říká, že nemá nic proti mužům obecně, jen proti násilníkům, panovačnejm typům a dalším duševním mrzákům. A překlad Anny Formánkové je stejně jako u první sbírky přesně takovej, jakej by měl být.