Kniha je užitečná, pro dospívající (ale i dospělé), rodiče a odbornou veřejnost. Já sám s úzkostí žiju a v praxi se s ní setkávám u klientů a klientek běžně. Autorka sice používá „generické“ maskulinum, ale alespoň to v úvodu reflektovala a upozornila, že se téma týká mužů i žen. Uvádí množství konkrétních příběhů a oslovuje dívky a chlapce. To, co ale vytknout chci, je heteronormativita. Dovedu si představit, že většině to ani nepřijde. Nicméně v příbězích o vztazích (a těch přirozeně v knize pro dospívající je spousty), se opakuje pouze jeden jediný vzor – chlapec a dívka. A ač by to mohlo znít jako detail, implicitně se tím stanovuje norma. Obrazně řečeno můžu říct, že mi na někom záleží, ale když si nevzpomenu na jeho/její narozeniny, tak to jsou jen slova. Bylo by dobré mít alespoň jeden příběh vybočující z tohoto modelu a vyjádřit tím uznání i jiných vztahů. Jak autorka píše, úzkosti a sociální fobie jsou u dospívajících časté. Z pohledu LGBT+ tematiky pak množství rapidně narůstá. Navíc větší diverzita se netýká jen LGBT+ dospívajících, kteří by knihu četli, ale všech. Protože genderová normativita je obecně jeden ze zdrojů úzkostí a strachu z nepřijetí a kritiky, znehodnocování. Větší pestrost by mohla všechny povzbudit v sebepřijetí a sebevyjádření. Poznámka: V Praze funguje svépomocný spolek pro lidi se sociální úzkostí: https://www.sfingaos.cz/

Nadpis ve mně vyvolal něco, co čas od času prožívám i já - strach promluvit před ostatními, zapojit se do hovoru, být středem pozornosti. Avšak po přečtení jsem došla k názoru, že to se mnou není až tak hrozné. V období dospívání by mi však tato kniha přišla více vhod. Je to moje první přečtení kniha tohoto typu, takže nemám srovnání, ale myslím si, že je srozumitelná a pro čtenáře je tu spoustu úkolů a cvičení, jak překonat (nebo zmírnit) sociální fobii.