Není to nic převratného, ale zatraceně dobře se to čte, a to i přes všechny ty hektolitry krve, utrhané údy a vyhřezlé vnitřnosti. Dalibor Vácha ví, jak psát záživně a nebojí se nás o tom přesvědčovat. Někomu by možná mohly vadit často se měnící časové roviny, ale podle mě je odlehčení těch zákopových hrůz v podobě románku hlavního hrdiny se zrzavou femme fatale velice dobrý nápad. Takže Vácha napotřetí (po M+B+M a Smrt na kůru) a opět velice dobré. Těším se na jeho scífka, co mě čekají příště- Šedá a Rudá.

Skvělá kniha se syrovým příběhem, který už jsem poznal z knihy Hranice. Tady jsme ale v první světové válce, takže je to trochu jiné, ale vlastně stejné. Válečný masakr je podobný, hlavní hrdina a nejbližší postavy jsou vykresleny tak, jak mají být. Nikdo neznal dne ani hodiny, či dokonce minuty a vteřiny, kdy to vedle něj (nebo do něj) práskne a je po něm. Zaměření na francouzskou frontu je zajímavé, většinou ale ne moc známé. Vhodným oddechem od příběhu jsou flashbacky do Paříže 1914, kde se čtenář alespoň na chvíli oprostí od válečného bahna, smradu, mrtvol, krys a pozná tak seznámení hlavního hrdiny s Evou. Ten kontrast večírku a čistoty oproti válečné vřavě a špíně je maximální. A já jsem s knihou rovněž maximálně spokojen!