Hmm... kniha to je dobrá, to jistě ano, ale nějaké výhrady k ní patrně mít budu. Uvidíme, co z toho komentáře vyleze. Doktor Horák napsal velice zajímavé dílo, které však možná nabralo více úkolů, než by mohlo naplnit. Vcelku se jeho pohled zdá být příliš jednostranný, nikoliv holistický. Primárním cílem práce, obsahující teoretickou, i praktickou část a v té pak část kvantitativního, i kvalitativního výzkumu, je analýza logického působení důstojnosti coby axiomu v působení Ústavního soudu. To vyžaduje vícero kroků, od definice důstojnosti a axiomu, přes analýzu vcelku úctyhodného množství judikátů, ke konceptualisaci kategorií axiomů. To všechno autor provádí a dochází závěru, že axiomatické pojímání důstojnosti je jevem negativním a nežádoucím, uvádí pro to, dobré, argumenty, hlavně pak ve formě deformace samotné právní argumentace vytvořením jednoho jediného možného vyústění dané skutkové situace a pokřivení testu proporcionality (to pramení z čehosi, co lze vystihnout konfusionsargumentem, důstojnost je pak hodnotou poměřovanou s jinou hodnotou prostřednictvím důstojnosti jako váhy daných hodnot důstojnost dělá soudce mezi důstojností a jinou hodnotou; takový stav může nabrat absurdity dokonce ještě vyšší, je-li poměřovanou hodnotou důstojnost a proti ní stojí jiná část důstojnosti a poměřovány jsou rovněž proti důstojnosti). To je velice pěkná analýza a může být jistě užitečná, Porti kategoriím, které autor přináší také nic nemám. Ale přeci. To, že něco plně neodpovídá logické správnosti, nemusí nezbytně vést k odsouzení daného konceptu. Pravda, axiomy v logice logiku pokřivují, protože jí silou nutí vydat se nějakou cestou, která nemusí nezbytně být samozřejmá. Ale logika není jediný prvek práva. K ní je třeba přihodit další aspekty, hlavně filosofické. Autor se podivuje nad nesmyslností toho, když Ústavní soud podřazuje pod kategorii důstojnosti stejně význačnou hodnotu, "supertrumf" svobody. Podivoval by se jistě, kdyby se stejně zacházelo s jiným "supertrumfem" ústavního práva, sice rovností. Ale na filosofické rovině na tom přeci není nic pochybného. Důstojnost a svoboda jsou pro Kanta neoddělitelně spojeny, člověk je důstojný, jen je-li svobodný a svobodu může nabýt jen bytost důstojná. Neříkám, že je hned nutné vycházet z Kanta, ale je to možné hledisko. Nejprve je třeba definovat což autor odmítá, jeho práce však poté postrádá velkou část svého možného smyslu filosofické koncepty a až posléze lze spustit mechanismus logického ukotvení jejich fungování. Nelze jedno bez druhého. Autor se v teoretické části věnuje představení jednotlivých historických pramenů pojmu důstojnost (společenský status, lidská inherentní vlastnost, sociokulturní zakotvení života člověka), ale věnuje jim každému asi dvě stránky (Olga Rosenkranzová jen druhému pojetí u Kanta a Pico della Mirandoly věnovala knihu takřka dvakrát delší, než je tato). To je, po mém soudu, větší chyba knihy, než je ta, nad kterou běduje autor sám, tedy nedostatek materiálu k analyzování. Na straně druhé je fakt, že kritizuji knihu proto, že nedělá, co já chci aby dělala, ale dělá to, co si vytyčila za cíl. Nu ale ona svůj cíl naplnila a to skvěle, její data jsou zajímavá a vůbec je to vcelku zajímavé dílo, které rozhodně poskytuje "potravu k přemýšlení", takže jí vlastně lze hodnotit dosti kladně.