Za čtyři s hromadou výhrad. Předně v té první části, v níž autor "glosuje společnost, hraje si se slovy, využívá prvky satiry a humoru" - tím, že píše o tom, že někde potratil lyže, nebo že rozbil tetičce skleničku, nebo že neumí fyziku - tím opravdu neglosuje společnost. Není to ani satira. Hra se slovy nevypadá tak, že za každou cenu musím najít rýmující se koncovku, ač mi z toho leze sebevětší hovadina... To je opravdu upachtěný pokus o humor a poezii hodný žáka nižšího stupně, jak tu někteří již pravili přede mnou, a autora tak trochu podezírám z "vymetení šuplíků" z té doby. Na druhou stranu ve chvíli, kdy to začíná mít nějakou hlavu a patu, ve chvíli kdy se sem míchají motivy lásky, smrti a pošmourného světa - v tu chvíli to opravdu z mého pohledu začíná za něco stát a nebojím se to označit za poezii. Některé poslední kousky ve sbírce mi sice myšlenkově zrovna neimponují, ale na druhou stranu jsou stravitelné z hlediska formy. Nicméně pro příště - trapné říkanky ze školy nechat pod lavicí a i u té hodnotnější části knihy se nesnažit za každou cenu rýmovat (to nedělá poezii poezií), a to ještě totálně bez ohledu na rytmus (počet slabik jednotlivých veršů, chcete-li). A za co teda vlastně ty čtyři? Za upřímnost, za odvahu, za city a pocity. Jsou tam prostě věci a motivy, díky kterým bych si Daniela Jakubce koupil znova, tentokrát třeba i v delší stopáži...

Skvělá kniha, příjemná poezie, doporučuji! Vůbec mi nepřijde jako amatérsky napsaná, naopak! Doufám že autor něco vydá i v budoucnu!!!!!!! :)