„Jelikož nám jeho veličenstvo oznámilo, že náš národ je největší na světě, dostali jsme příkaz cizí jazyky zcela zapomenout.“ Protože čekání na vydání Nahého krále bylo docela dlouhé, přečetl jsem si v mezičase i původní Andersenovu verzi. Bylo to překvapivě čtivé, dokonce i pro dospělého člověka, znovu se mi potvrdilo, že pohádku jako literární žánr není radno podceňovat – sledovat tu lehkost, s jakou všichni hned hodíme pravdu za hlavu výměnou za nejasný příslib vlastního prospěchu a společenského růstu, to stálo za to. Nicméně, zápletka z originálního příběhu je přehledná, máme tady jednoduchou situaci „něco za něco“ a výsledek vnitřního konfliktu, které vyústí ve vědomé rozhodnutí. Jenže to zajímavější se odehrává hlouběji – ne v našem úsilí přesvědčit okolí, že vidíme šaty na neoblečeném člověku, ale v našem úsilí přesvědčit sami sebe, že naše nízké motivace vlastně jsou vlastně vznešené, že vlastně nesledujeme prospěch svůj, ale jde nám o obecné dobro. V Nahém králi je to nejlépe vidět na prvním ministrovi, ale podnětným způsobem to probleskuje i z mnoha dalších postav. V porovnání s Drakem – hrou od stejného autora vydanou loni stejným týmem – to nemá Nahý král snadné. Drak toho totiž nabízí víc, nejen počtem normostran, ale i propracovaností děje a množstvím dialogů přímo nutících k zamyšlení, reflexi a sebereflexi. Přesto se nemusí Nahý král cítit jako chudý příbuzný. Jeho velkou předností je především vysoká míra zábavnosti založená na chytrém slovním humoru, který je místy bezstarostně rozverný a bezprostřední (i když nejsem typ, který se u knih často směje nahlas, zde jsem prostě musel – například při každé variantě na „Nic neříkejte! Vy jste tak nevinná, že jste schopna říkat naprosto příšerné věci!“ :-), ale zejména v silnějším druhém dějství přechází ve své absurdní grotesknosti do nálady téměř monty-pythonovské – já jsem si v tomto ohledu nejvíce zamiloval vojensky organizovanou jednotku dvorních dam. Tím nechci říct, že Nahý král nemá svoji hloubku a závažnost. Kdepak. Sledovat, jak snadno pokaždé zahodíme naši úctu k pravdě a odpovědnost za celek, to je smutné i ve veselém příběhu. A ten hladký, téměř nezaregistrovatelný přechod mezi jásotem na počest starého a nového režimu, připomínající nám, že jsou to nakonec bezejmenní lidé, kteří budou určovat povahu společnosti i v potenciálně lépe řízené zemi... no, četl jsem Švarcovu hru krátce po oslavách 30 let sametové revoluce – a té podobnosti si, myslím, nešlo nepovšimnout. Já jsem se poprvé setkal s Nahým králem ještě před jeho vydáním! No fakt! Ve snu! Lépe řečeno: v noční můře. Zdálo se mi totiž, že jsem si knížku přečetl, vůbec se mi nelíbila a pak jsem musel zde na DK napsat komentář. A čelil jsem tak (v tom snu) dramatickému dilematu, jestli ve svém komentáři budu neupřímně dílo oslavovat anebo zůstanu věrný pravdě a napíšu svůj opravdový názor s vědomím, že do veřejného prostoru uvedu negativní informace o své oblíbené skupině překladatelek (a ilustrátora). Jak tento hrůzný konflikt loajalit dopadl ovšem nevím, protože to celé bylo tak děsivé, že jsem se raději předčasně probudil :-)) Teď, když mám opravdu v rukou Nahého krále, nic takového řešit nemusím – můžu chválit naprosto autenticky, protože knížka se opět moc povedla, je krásná i výtvarně a já se těším zase za rok na další Švarcovu hru. A za další rok zase na něco dalšího. A pak zase za rok, a zase, a zase... :-)

Místy jsem se i bavil.