"Uvažoval jsem, zda je způsob, jak prostřednictvím sebekultivace vládnout světu, ale nenašel jsem ho. Když jsem pak únavou usnul, zdálo se mi o tom. Teď vím, že nejvyšší cesty nelze dosáhnout obyčejným rozumem. Už to vím! Už jsem k tomu došel! Ale nedokážu vám tu zkušenost sdělit a předat.“ Je-li moudrost Lao-c´ nezměrná jako oceán, jehož věčně pohyblivé proudy skrývají nesčíslně pokladů odlišných významů, a myšlenky Čuanga jsou jako mistrovsky vykované ostří, jehož čepel prořízne všechny předpoklady a očekávání, či dokonale vybroušený klenot, pak je Lie-c´někde napůl cesty mezi nimi. Postrádá filosofii umně ukutou geniálním duchem Čuanga i mystickou hloubku Starého Mistra, ale jako dokonale vyleštěné zrcadlo odráží světlo obou, aby je spojil do jedinečného amalgámu, který má svou vlastní nevyčíslitelnou hodnotu. Kupříkladu osud/přirozený běh, který tak vehementně akcentuje, zde dostává široký prostor, a jeho vysvětlení jsou jednodušší a mnohdy údernější než u starších "kolegů". I relativně nezasvěcený člověk zde může najít mocný pramen poznání či inspirace, leč zkušený poutník na Cestě dostane zrovna tak možnost načerpat vody moudrosti. Tuto dvojí hodnotu hezky odráží i výtečné vydání Jana Berana, které je chytře rozděleno na "literární překlad" bez poznámkového aparátu a podstatně delší komentovaný (Beranem i taoistickými učenci) překlad s bohatými notickami výkladovými i filologickými. Za tento nápad i provedení zaslouží autor upřímnou chválu. „Když už jednou žiješ, nech život jít svým vlastním během a sám nezasahuj, nech jej uspokojovat jeho tužby a čekej na smrt. Když se smrt blíží, nech ji jít svým vlastním během a sám nezasahuj, nech to na ní až do konce. Nic neovlivňuj, všechno nech jít svým vlastním během. Proč bys měl něco zpomalovat nebo urychlovat?“