Zajímavé. Každý, kdo ví, že v rodině "něco" koluje (tendence, nemoce, zážitky) by si měl uvědomit, že hodně věcí prostě putuje napříč generacemi, včetně předaného traumatu. Potomci lidí, kteří si prošli koncentračním táborem nebo děti těch, kteří zažili útok 11. září dokazují, že něco jako předané trauma skutečně existuje - i na biologické úrovni (např. hladiny kortizolu, které dané lidi predisponují k menší odolnosti ke stresu) a tím pádem i na té duševní. Když už nás potká nějaká špatná věc a uvědomíme si, že problém může tkvět v předaných zkušenostech od našich rodičů (a nejen od nich, často jádro problému je minimálně o 3 generace dál), je možné s tím něco dělat. A právě od toho je tato knížka. Nejprve vás seznámí s teorií (tzn. různé průzkumy z epigenetiky, toho, jak se mohou stresující zkušenosti a reakce přenášet na potomky, kteří pak podobné nepříjemné reakce prožily, ačkoliv si - zatím - ničím podobným neprošli), epigenetikou, nebo tím, že nízká hladina kortizolu automaticky neznamená to, že jste v nízkém stresu. Posléze přichází na řadu ta praktičtější stránka věci. Jak se říká, je třeba hlavně poslouchat, co a jak druhý říká a tady to platí stejně tak, protože to, jaká slova dotyčný používá nám toho o něm taky dost řekne. Určitě doporučuji všem, kteří mají např. napjaté rodinné vztahy nebo těm, kteří zpozorovali, že se v jejich rodu pravidelně "dědí" některé, pro ně nepříliš komfortní vlastnosti a sklony, případně různé duševní problémy.

Dobrá kniha, která mě inspirovala k tomu přemýšlet i o širší rodině a hledat zajímavé vzorce. Ne vše z knihy si vezmu za své, především ty usmiřovací věty mi přijdou dost křečovité. Myslím, že každý si musí najít svůj vlastní jazyk nebo formu, jak se usmířit s minulostí. Ale pro pochopení principu jsou užitečné.