Nic moc, přátelé, nic moc. Víte, jedna věc je, když proběhne konference, na kterou si její účastníci relativně autonomně připraví projevy, které pak zpracují do podoby písemné. Druhá věc je projekt, v rámci něhož vznikají články, které by v kontextu díla měly být koherentní. To se příliš nepodařilo. Úvodní pojednání Jana Kysely je velice zajímavé. Poměrně jednoduše a jednoznačně nadefinovává pojem populismu s jeho charakteristikou a apelativně káže – bojujme proti populismu, je to na nás. Přibližme se z elitářských pozice rádobyvzdělanců používajících komplexní a komplikované větné struktury přeplněné cizími slovíčky, sehněme se, přibližme se sračkám, ve kterých se Havlův Sládek musí brodit a popřejme našeho sluchu i těm méně privilegovaným. Začněme se chovat normálně a ono se to s tím populizmem vyřeší. A je to vlastně pěkný, srozumitelný příspěvek, který by měl být výchozí pozicí pro následující, které by už třeba tato základní východiska nemusely znovu ustavovat. Ale ony to ty články dělají. Takřka každý definuje znovu populismus a každý to dělá stejně. Ta kniha snad ani není knihou dvanácti autorů, ale knihou Jana-Werner Müllera. Ne, fakt, to je zdaleka nejcitovanější autor sborníku. Čili ono to není tak, že by autoři měli výrazně odlišné pozice. Většinou je mají stejné a stejně se nekoordinovaně motají v kruzích. Jeden má pohled politologa, druhý sociologa, další filosofa. Ale nakonec to vždy vyjde na stejno. Kniha pro mě byla zklamáním i v kontextu obsahu, který reálně přináší. Čekal jsem analýzu dopadů populismu na právo, analýzu škod, které nám přílišná vulgární lidovost přinesla. A ono ne. Ono se to nepovedlo. To Jan Kysela přiznává, to však danou realitu nedělá útěšnou. Přímo se právem zabývají dva příspěvky. Dále bychom u jednoho bychom mohli předpokládat cílení na vliv na rozhodování soudů, u dalšího na legislativní proces, dále pak na volební procesy a dejme tomu v jednom případě na právo politických stran. U těchto čtyř jmenovaných však jen velice nepřímo a člověk si závěry vlastně musí vymyslet. Čili tři se práva bezprostředně týkají, čtyři nepřímo, u pěti spojnici takřka nenajdeme. To články nečiní nějak špatnými, či nevyužitelnými. Jen zdaleka neplní předpokládatelný cíl. A některé špatné jsou. Jiné dobré, hlavně ten Kyselův, Wintrův, či Preussův, ale některé příliš dobré nejsou. Za nepříliš kvalitní považuji článek dvojice autorů Marešová, Slavík „Populismus v návrzích na změnu ústavního pořádku České republiky“, který má sice zajímavé téma, ovšem velice povrchně zpracované a poněkud… nemohu si pomoci, vlastně populisticky (spíše elitářsky, to byl pokus o sarkasmus) napsaný. Píší tam co se nám líbí – tedy, že referendum je zlý, zlý, ošklivý případ a věc svrchovaně populistického charakteru. A tedy každý návrh zákona o státním referendu je projevem populismu. Což je kravina. Ona to i může být pravda, ale nelze takto generalizovat. Referendum může býti rovněž procesním prostředkem výrazně demokratickým. Za katastrofální pak považuji článek Píšův „Populismus a liberalismus jako dvě formy jedné nostalgie“. Autor v zásadě ignoruje základní fakta o termínech „liberalizmus“ a „populismus“ a vytváří relativně absurdní konstrukty, které jsou prakticky naodargumentované. A řekl bych i neodargumentovatelné. V něčem má jistě pravdu, ale výsledná forma je opravdu podivuhodná. Závěrem si snad postesknu nad jistou zbabělostí autorů, kteří se velice rádi opírají do očividných případů, jako je Polsko, Maďarsko, či snadných terčů jako je Trump. Na Českou scénu se neodváží a o Okamurovi, ANO, Věcech veřejných a dalších, se prakticky nedozvíme. Čest výjimkám, nejotevřenější byl patrně Wintr. Autoři se nechali unést a uprchli z vlastního domácího prostředí. Chápejte, ono to není nezajímavé čtení! Naopak, člověk se dozví poměrně dost zajímavých informací. Ale to „zajímavé“ tvoří tak 30% textu a navíc to „zajímavé“ vlastně ani nenaplňuje to, co by mělo být účelem knihy. Tedy podle mě. Má cenu to číst? No jéje, samozřejmě, že má. Jen já jsem z toho byl zklamán. A propos, dvě hvězdy jsem nedal proto, že by si je kniha zasloužila. Sám bych jí dal tři. Ale pro ochlazení očekávání jsem jí chtěl posunout do modrých čísel.