Na napsání komentáře jsem si výjimečně musela nechat několik hodin tuhle knihu rozležet, abych si to v hlavě ujasnila, jestli se mi to vlastně líbilo, nebo ne. Protože tahle kniha mi dala tak trochu zabrat - nejen tím, jaká je to rozsáhlá cihla. Ve výsledku se mi kniha nakonec spíš líbila, byť teda čtení téhle knihy byl pěkný oříšek a já si to musela dávkovat a v některých pasážích se trochu "nutit". Připadalo mi to jako zajímavá sonda do lidské duše, kdy člověku strašně moc záleží na tom, jak vypadá a jak působí v očích nějaké externí autority. Řada pitoreskních postav se tu takřka plazí před autoritou a předvádí excelentní výkony v patolízalství, podlézavosti a úslužnosti. Zároveň se to skloubilo do určité snahy si od autority vydobýt nějakou přízeň a získat pomoc, vše zabaleno do hávu slušnosti. Byť mně osobně podobné chování poněkud iritovalo, jako čtenářka musím vyzdvihnout, že tohle uměl Ishiguro vykreslit skvěle. Vedle toho tu pozorujeme lidi, co se honí za úspěchem, hledají svoji hodnotu, v hlavě si tu svoji hodnotu neumí srovnat a hledají tak povzbuzení a souhlas druhého. A také tu autor otevírá téma očekávání druhých, která v člověku neúměrně zvyšují tlak, v němž se ocitají. Což je taky takový zajímavý rys téhle knihy - vlastně je to něco, co můžeme občas pozorovat i v reálném světě, řekla bych. A pak tu máme hlavního hrdinu, který ve městě platí za autoritu, jež má v očích ostatních bůhvíproč kdovíjakou moc o všem rozhodnout a svými názory udávat směr, ale přitom se hrdina sám zcela absurdně honí po světě za "tou šancí", "tím velkým dnem", co se člověku přihodí jednou za život, a přitom mu vlastní život nevychází a protéká mezi prsty. Celkově tak kniha na mne kniha působí jako jeden velký příběh o promarněných šancích a upřednostňování jiných, nedůležitých věcí. A ačkoliv těmito tématy na mne autor udělal dojem, nedokážu hodnotit naplno. Kniha sama o sobě je dost rozvleklá a rozplizlá, což mi přišlo poněkud na škodu. Víc by mi vyhovoval hutnější styl, který znám z jiných autorových knih. Takhle tam byla řada dost natahovaných pasáží - pro mne zbytečně natahovaných. Celkově tak 4 hvězdy, možná trošinku slabší 4 hvězdy.

Kniha vymykající se běžným standardům nabízí to nejlepší z Ishigura. Popravdě, i když jsem se dříve s obdivem vyjadřoval ke všemu, co jsem kdy od něho četl, Neutěšenci nasadili v mých očích jeho tvorbě "zlatou korunu". Román psaný v ich-formě obsahuje prvky komické nebo spíše tragikomické (například amputace dřevěné protézy) a mnohdy vygradované "ad absurdum" (postava hotelového zřízence Gustava a jeho svérázná portýrská filozofie). Knihu rozhodně nelze číst jako chronologický sled událostí, tady se prostor a čas zvláštním způsobem ohýbají. Hlavní hrdina má zjevné výpadky paměti, což ho často přivádí do rozpaků a zmatenosti. Nedomnívám se však, že by popis jeho duševního rozpoložení měl být dominantním pro celkové vyznění románu. Tady jde o otázky hlubšího významu, jež se vynořují na povrch a nutí čtenáře k zamyšlení. Ačkoliv nejsem přívržencem pětset a více stránkových děl, v případě Neutěšenců mi větší rozsah vůbec nevadil. Kniha mě zaujala svou nevšedností a osobitostí hned od první stránky. Oceňuji také výborný překlad paní Dvořákové. Doporučuji všem autorovým fanouškům, ale nejenom jim.