Naposledy jsem přečetl vzpomínky Brichty, který prý vymyslel název Horynova Merlinu; oba jsou zhruba vrstevníci, ale tím spřízněnost končí. Zatímco Brichta tuze lidovým jazykem bojuje za svou pravdu se svým okolím, Horyna poučeným, myšlenkově koncízním stylem bojuje sám se sebou, se svými vnitřními démony. Brichtu byste snad za jeho přešlapy politovali, kdežto Horynu s chutí nakopali do zadku, že nevěděl co roupama a jaké byl budižkničemu. A přesto ho máte radši - on se totiž přiznává, poznává a hledá cestu. Muzika tu hraje podružnou roli, nejde o zpověď stárnoucího rockera, ale o hledání sebe sama.

Dan je hodně zajímavá osobnost a tato kniha to jen dokazuje - výborný psychologický portrét.