Co do hloubky ponoru i plastičnosti děje mimořádný počin, který čtenáři přibližuje události nedávné historie: demontáž totalitní moci a nástup demokratických struktur, které sehrály rozhodující vliv při nastolování nového režimu. Vzhledem k tomu, že výklad knihy nezahrnuje jen bezprostřední porevoluční období, ale sahá až ke konci roku 1991, lze na knihu pohlížet jako na komplexní popis jedné etapy novodobé české státnosti. Následující rok byl již zcela jinou kapitolou, pro kterou byl určují spor ,,český vs. slovenský“, a to je již jiný příběh. Vzhledem k výše uvedenému představuje ,,Labyrintem revoluce“ mimořádně cenný a kvalitní studijní materiál. Pozornost není věnována notoricky známým událostem (demonstrace, stávky), nýbrž mechanismu Občanského fóra a způsobu jeho fungování. To se autorovi daří výborně popsat, k dokreslení hojně využívá přepisů zvukových nahrávek i jiných dobových materiálů. Co jsem si osobně z četby knihy odnesl – s výjimkou času bezprostředně po 17. listopadu neexistovala v rámci OF jednota názorů nebo ucelený koncept, jak postupovat. Hnutí jednalo v běhu dějin a v hektickém čase muselo mnohokrát improvizovat či měnit strategii. Mohu-li oponovat názoru spoludiskutujícího (,,Počátek roku 1990 s sebou nesl výraznou šanci vybudovat v ČR skutečnou demokracii, organizovanou zdola pomocí lidových shromáždění. To, že se tak nestalo, nepřičítám ani tak "opadu revolučního nadšení", jako spíše demagogii různých Klausů, jejichž snaha o autoritářské stranictví nakonec fakticky vedla k rozpadu OF.“): ono mnoho jiných variant není, standardní politický pluralismus jinak než skrz politické strany vytvořit nejde (představa jakési lidové demokracie skrz hnutí je chimérou a nikde na světě nefunguje – částečnou výjimku tvoří Švýcarsko). OF srozumitelnou a čitelnou politiku vytvářet nemohlo, na to v něm bylo příliš mnoho protichůdných ideových proudů. Tehdejší doba však nepřála střízlivým pohledům, spíše jakýmsi vyostřeným protipólům: na jedné straně striktní elektorátní demokracie Schumpeterova pojetí (kde je hlavním legitimizačním prvkem volební akt a veškerá činnosti postrádající tuto legitimitu podružná), na straně druhé elitní postdemokracie (kde mají hlavní slovo nevolené elity). Bohužel, což bylo na začátku 90. let málo zdůrazňováno, liberální demokracie potřebuje obojí: korpus státotvorných stran, zastřešující demokratický design státu, i občanskou aktivitu, která je jakousi solí země a nemůže stát na stejné rovině s politickými stranami, neboť je doplňuje. Osobně nemám pocit, že by současný stav ve společnosti byl znakem výhry určité koncepce: lidé nemají rádi politické strany, zároveň v nich však přebývá ,,postnormalizační“ nechuť zapojit se do dění skrz jiné platformy.

Někdy stojí za to přečíst si knihu z r. 2009 o událostech z r. 1989 abych se v r. 2020 zase tolik nedivil tomu, proč jsou si současní i bývalí komunisti tak jisti v kramflecích. Dílo nabízí bravurní popis událostí z té druhé strany, které na náměstích a všeobecně v sametové euforii nebyly tolik vidět a místy působí jako neotřelý politický thriller kde největším trestem při zradě rodiny bylo neobdržení funkce :) Moje nadšení se dostavilo ze dvou důvodů, jednak ze znamenitého zpracování přehledu té naší lokální hry o trůny vycházejících z dostupných audiovizuálních materiálů a citací přímých aktérů a druhak mě četba doslova přenesla o 30 let zpět kdy jsem tyto události vnímal jako počínající pubertální fracek a - co si budeme povídat - největší napětí bylo kolem toho, zda kvůli generální stávce odpadne vyučování nebo ne. Čekal jsem, že tohle bude dobré, ovšem očekávání bylo mnohonásobně překročeno. Nezbývá než doporučit...ať už s pomlčkou nebo bez.