„Chystá-li se člověk někoho zabít, měl by pocítit úzkost, aby nakonec nezabil.“ (Elie Wiesel) Jedna z řady scén z knihy Hra o trůny, které mě zaujala, popisovala Eddarda Starka, který se připravuje popravit dezertéra z Noční hlídky. Chystá se to udělat vlastní rukou a před očima svých dospívajících dětí. A právě některé z přihlížejících dětí se ptá, proč musí tak mocný lord vykonávat popravu sám. Lord Eddard na to odpovídá (pokud si to teda pamatuji aspoň zhruba dobře a nepromítám si do toho svoje vlastní představy :-), že pokud má někdo právo rozhodnout o životu a smrti poddaného, měl by mít také odvahu to sám provést a nepřenášet ten akt na popravčího nebo někoho z přítomných zbrojnošů. A to proto, aby nezapomněl, jak závažná věc je připravit o život jiného člověka, aby ten moment zkrátka osobně procítil. Souvislost s Hirošimou je myslím zřejmá. Myšlenky na Hirošimu jsou pro mě tak znepokojivé právě proto, že se jedná o model vojenské operace, kdy se útočník téměř nevystavil nebezpečí. Není možné necítit, že je zde něco špatně: vždyť jedna strana konfliktu může zabít desetitisíce lidí a sama je mimo ohrožení života. Může tak zůstat emočně nezasažena, nepoznamenaná krví na svých rukou. Tento etický problém Hirošimou neskončil, různé útoky pomocí dronů, vedené joysticky z bezpečného prostředí jsou asi ještě mnohem problematičtější, ale Hirošima zůstává stále nejvýraznějším symbolem. A je dobře, že tím symbolem zůstává. Je dobře, že jsme si na Hirošimu nezvykli, že nad tím vším stále nedokážeme jen tak mávnout rukou. („Objektivní“ hodnocení Hirošimy samozřejmě vnímám. Při standardním postupu války by zřejmě zemřelo nakonec víc civilistů, ano. Odhodlání použít atomovou bombu umožnilo ji už nikdy nepoužít znovu, ano. Hirošima byla politicky zneužívaná antiamerikanisty, ano, mnoho z „autentického rozhořčení“ bylo ve skutečnosti pečlivě řízené. A tak dále... Ano, vím o tom, při diskuzi o Hirošimě je dobré myslet i na tyto aspekty. Jen jsem o tom prostě při čtení právě této knihy nepřemýšlel, a vlastně jsem si ani nepřál o tom přemýšlet) Strohý reportážní styl knihy mi připomněl moji dávnější návštěvu Osvětimi, kdy byla prohlídka pojata zcela bez patosu, skoro jako exkurze do nějakého výrobního podniku. Hersey se ke svému psaní staví podobně: nesoudí, nechválí ani nekritizuje. Nehodnotí, nic nepřidává, jen zaznamenává. Přijde mi to vhodné, protože samotná hrůza popisovaného je tak hrozná, tak otřesná, že drtivý emoční dopad na čtenáře už nemusí být podporován literárními triky nebo nějakou beletristickou stylistickou bravurou. „Pan Tanimoto po svém dlouhém úprku a mnoha hodinách záchranných prací propadl tíživé dřímotě. Když se probudil, pohlédl v prvních paprscích úsvitu přes řeku a zjistil, že předchozího večera neuložil hnisající, bezvládná těla na písčitém ostrohu dostatečně vysoko. Místo, kam je položil, bylo zaplavené přílivem. Lidé neměli sílu, aby se zvedli, a utopili se. V řece plaval velký počet mrtvých těl.“

Kniha, která se mi NE zrovna dobře četla. Vypovídající hodnota pro mne obrovská. Sice chaotický začátek. Celkem významně popsán samotný výbuch, prvotní ničivá zjištění, nevědomost i obrovská tragédie, která snad nejde dostatečně nikdy vylíčit. Hodně mě zarazil přístup samotného „Japonska“ k přeživším lidem tzv. hibakušům. Ovšem to lze přičítat době a opravdu zvláštní mentalitě a chápání života jako takového tehdejšími představiteli, ale i lidmi. Další líčení událostí jednotlivých vybraných postav je opravdu spíše reportážní formou. Myslím si však, že o to větší dopad na mě kniha měla. Díky formě se tak kniha stává tak trochu dokumentární záležitostí a faktické poznámky o to více přidávají na dramatičnosti a nutí člověka k zamyšlení - " je lidstvo opravdu dostatečně poučeno?!!"