„Existuje ostatně blízká podobnost mezi nyní už prokázaným neúspěchem kulturní demokratizace a neúspěchem nebožky „integrace“. Osudovou chybou bylo chovat se tak, že nově příchozí nedostali pod záminkou ohledů nic, k čemu se připojit: nebyla tu pro ně v kultuře vzdělaná třída, kam by se integrovali. Nově příchozí na území národa už nenacházeli národ, s nímž by se asimilovali.“ „Národy, jež před našima očima vyhasínají, počínaje tím naším, nebudou moct tvrdit, že nebyly varovány. Raději však zmizí, než by se vzdaly své skvělé ideologické rovnostářské a výměnistické ortodoxie. Umřou ctností, ctností vylhanou a falešnou. Právě této sebevraždě z ideologického poblouznění, podobného těm praktikovaných v některých sektách, je nutné se rozhodně postavit, se všemi spojenci, kteří již tento boj vedou, a se všemi procitnuvšími, již jsou odhodláni se k nim přidat: NE výměně národa a civilizace.“ Další z příspěvků do diskuze na téma výměny západních, evropských a zejména francouzských obyvatel valící se masou nově příchozích migrantů. Pomiňme zdánlivou absurdnost úvodní věty, sbírka textů je konzistentním varováním před totálně zpackanou integrací, varováním příslušníka národa, který má s migrací desítky let zkušeností a přesto je dnes, bez většího přehánění, v některých lokalitách téměř na pokraji občanské války. Text, nebo spíš sbírka esejů, proslovů, rozhovorů a dalších sebraných spisů, je staršího data, některé texty sahají až k počátku milénia, úvodní delší esej je z roku 2009, v té době musel autor i text samotný působit jako naprosté a absurdní zjevení. Autor ji napsal v době, kdy se zdejší mainstream vysmíval lokálním obskurním webům typu „Eurabia“, apod., přinášejícím zprávy (dnes by se řeklo „fake news“ a „ruskou propagandu“) ze západní Evropy a anglosaského světa, stižených těžkostmi plynoucími z přítomnosti neintegrovaných menšin ze svých bývalých kolonií a jiných částí třetího světa. Je to francouzský pohled na věc, prodchnutý všemi jejich kulturně nacionalistickými zvláštnostmi a čirým antiamerikanismem. Je to zahořklý text, zahořklý stejně jako, a to musím říct, autor. Rozumím tomu, léta a možná desítky let bije na poplach, nikdo neposlouchá, nikdo ho nebere vážně, je ostrakizován establishmentem, trestně stíhán a odsuzován za slova, která pronesl nebo napsal. Trestán za iluzorní a obskurní zločiny z nenávisti, zhoubu západní civilizace. Vidí, jak jeho milovaná země nezadržitelně upadá a on cítí, že ve svém věku již nic moc nezmůže. Je to konzervativní a tradicionalistický výkřik, nářek starého chlapa, na konci své životní dráhy. Nemá absolutně žádnou šanci předat něco ze svých opěvovaných hodnot mladší generaci, která na druhou stranu jako jediná může efektivně bojovat proti patologiím mysli, které autor odsuzuje, proti antirasismu, politické korektnosti, fanatickému boji za sociální spravedlnost. Autor má v mnohém pravdu, má však jen minimální šanci nalézt posluchače a následovníky. Je to ve své podstatě smutná kniha o zániku národa, jež si svůj zánik způsobil vlastní činností, vlastními prostředky, úplatou těch, co ho nyní rozbíjejí, a budiž to varováním pro ostatní. Můžeme se Francouzům smát, můžeme se smát vtipům s bílými vlajkami, bagetám, croissantům a žabím stehýnkám, ale nelze zastřít smutek z faktu, že tohle prostě nedopadne dobře. Nijak se nedivím, že je autor ostrakizován a souzen. V době kdy psal první řádky příspěvků obsažených v knize, byly tyto teze kacířstvím nejhrubšího zrna, protivící se proti dogmatu prospěšnosti diverzity a inkluze. Je tomu tak naneštěstí dodnes. Právě proto text vyvolává obrovské množství úvah. S hodnocením mám však problém, chtěl bych hodnotit vysoko, vzhledem k závažnosti tématu, vzhledem k dopadům do budoucnosti, ale autorův styl psaní to sráží. Není to filosofická kniha, není to objektivní popis reality, je to subjektivní pamflet. Ano, autor má v mnohém pravdu, v mnohém s ním bezvýhradně souhlasím, ale stylem psaní téma sráží a degraduje jeho závažnost, neboť do podobného textu se strašlivě snadno strefuje, jím opovrhovaní organičtí intelektuálové (jak nazývá intelektuály ve službě establishmentu) by to roztrhali napadrť. Je to nářek zhrzeného muže na konci života. Text je extrémně složitý a obtížně čitelný, plný komplikovaných vět, vět uvnitř vět, vsuvek, dodatků, citového balastu, plný nedokazatelných tvrzení. Styl psaní je přezíravý, autor je poněkud pohlcen svou vlastní důležitostí a sebestředností. Navíc, styl „sebraných spisů“ považuji tak trochu za „habaďůru“ na čtenáře, cítil jsem se poněkud ošizen, esej „Velká výměna“ zabírá cca třetinu knihy. Přesto hodnotím, tak jak hodnotí. Kniha, ať je jaká chce, je důležitým příspěvkem do diskuze a vyvolává množství zásadních úvah. Tyto myšlenky a úvahy bude nutné, raději dříve než později, konfrontovat na celospolečenské úrovní. Nelze zavírat oči, nelze neustále mlít něco o přínosech multikulturalismu, diverzitě, inkluzi, aniž by měla možnost promluvit též širší veřejnost. Neodpustím si ještě jednu poznámku. Všichni ti internetoví diskutéři a trollové naprosto přesně vědí proč tady ty tisíce, desetitisíce, statisíce migrantů nechtít. Možná to neumí elegantně vyjádřit a vyargumentovat, možná ve svých proklamacích nesahají ani po kotníky sečtělým kavárníkům, možná se mnozí z nich omezí na plamenné a v podstatě trestné výzvy k potápění lodí a střílení na hranicích, nicméně důvod je pokaždé stejný. Vidina toho co sužuje západní Evropu, vidina no-go zón, jejichž existenci mimochodem zapálení obhájci přínosů multikulturalismu popírají dodnes, vidina paralelní společnosti, ztráta bezpečnosti, nárůst strachu a nedůvěry v populaci, složitá pravidla soužití nehomogenních společností, to vše vidí a vnímají a nechtějí. Vždy si vzpomenu na jednu otřepanou frázi, ze které mě vždycky zamrazí: Když je tedy ten multikulturalismus tak přínosný, když je imigrace tisíců lidí takovým přínosem, proč se těm, co ji odmítají, vnucuje pod hrozbou sankcí?

„... A tak zahalená žena, která špatně mluví naším jazykem, neví nic o naší kultuře, a co je vážnější, překypuje pomstychtivostí a nepřátelstvím, abychom nemluvili o nenávisti, vůči našim dějinám a civilisaci, může bez problémů tvrdit – a většinou si tuto příležitost nenechá ujít, hlavně před televizními kamerami – do očí domorodému Francouzi, milujícímu románské kostely, jemnosti lexika a syntaxe, Montaigne, Jeana-Jacquese Rousseau, burgundské víno a Prousta, jehož rodina žije už řadu generací ve stejném údolí Vivarais nebo Périgordu, odkud sledovala nebo zakoušela všechny peripetie našich dějin, taková žena mu s klidem může do očí tvrdit, a většinou ne tím nejpřátelštějším tónem: „Jsem stejně francouzská jako vy!“. Ne-li „francouzštější“, jak jsem myslím v podobné situaci zaslechl. ...“ Camusovu „Velkou výměnu" tvoří úvodní pojednání, několik projevů a přednášek, tři řeči u soudu a pohádka. Všechno dohromady pak představuje svědectví o události, již autor považuje za nejvýznamnější v dějinách Francie: nahrazování křesťanské bělošské populace cizími rasami. Ústřední motiv vcelku děsivě ilustruje všední zkušenost jeho přítele, jenž si uvědomil, že je v šest večer jediným Francouzem v pařížském metru... Je škoda, že knížka nenabízí cosi jako úvod do francouzské každodennosti. V Camusových textech se spíš náhodně rýsují konkrétní příklady hrůz, které se v jeho vlasti dějí. Tak například Francouzi nucení klopit pohled před cizinci; snaha zrušit rozdíl mezi občany a neobčany; lhostejnost úřadů k plenění kostelů; plošné zavádění halal jatek (brr!); nebo zákaz používat slovo „rasa". Pro francouzského čtenáře by to však asi bylo zbytečné. Kniha má ještě druhou hororovou polohu, a sice coby svědectví o nesvobodě slova. Těžko se věří, že autor bývá pravidelným předmětem žalob za použití slov „obrácená kolonizace". Přesto tomu tak je. Tím víc „Výměnu" potřebujeme. Moc se mi líbila závěrečná pohádka pro dospělé, zejména její konec. Dá se považovat za shrnutí celého díla. Dále vyniká Camusova krásná řeč o svobodném myšlení a kulturně velmi zajímavý text „Civilizace křestních jmen". Nadbytečné mi naopak přijde, že autor do svazku zařadil množství projevů opakujících totéž, často i týmiž slovy. Jako obyčejnému čtenáři mně stačila jediná definice „ne-škodnosti"..., nepotřebovala jsem jich číst patnáct za sebou. Co se týče formální stránky, obdivuji překladatele za to, že si poradil s Camusovými košatými souvětími, která navíc ještě přetékají vsuvkami.