Povídky bez Sherlocka Holmese, zato s nezaměnitelným rukopisem jeho autora. Hrdiny bývají obvykle vědci a nadšenci, povídky se týkají vědeckých objevů, záhad a okultních věd. Bavil mě i autorův jemný humor, který v některých povídkách přecházel v ostrou satiru.

Jako obvykle nám Doyle předkládá svět viděný klapkami na očích. Ženských je na světě jen pár a jediným jejich životním smyslem je být co nejdál děje a aspoň nepřímo působit komplikace. Děti neexistují vůbec. Existují jen námořníci, studenti, archeologové... Nutí to k přesvědčení, že nikoli jen Holmes, ale sám jeho autor byl zakyslý umíněný misogyn. Freud by si na něm smlsnul. Ale budiž, je to prostě autorův osobitý styl a samo o sobě to není nic, co by znehodnocovalo jeho literární či stylistické kvality. Nicméně jedna vedle druhé jsou tyto povídky přehlídkou předvídatelnosti. To je u holmesovských prací autora spíš výjimka než pravidlo. Taky mi trochu vadí nepřehlednost způsobená autorovým nedostatkem fantazie při výběru jmen a názvů. V jedné povídce snad všichni začínají na H. V další zase v jediné větě úplně všechna jména a zeměpisné údaje začínají na A v kombinaci s R a D. Jinde je zase naprosto zbytečné komplikovat obsazení křestními jmény, obzvlášť pak takovými, která ani nejsou obvyklými křestními, ale běžně se používají jako příjmení. Vidím tam nedostatek reflexe ohledně rozumné míry srozumitelnosti textu. Přestože od první stránky víte, jak to dopadne, povídky jsou celkem čtivé a příjemně ubíhají před očima. Přijatelné odpočinkové čtení.