Bohužel musím souhlasit, že pan Ueda pro sebe využíval nevhodně velký prostor, pakliže "hlavní postavou" tady měl být Dalajláma. Dalajláma je velice moudrý muž s krásnými myšlenkami, které podle mě díky způsobu vedení rozhovoru moc nevynikly...

"Chtěl bych, aby z našeho rozhovoru vznikla dobrá kniha." To se podle mne bohužel nepovedlo. Pan Ueda se nás snaží v epilogu přesvědčit, jací jsou s Dalajlamou kamarádi a jak byli všichni z jejich povídání nadšení = měli bychom být také. Takhle to ovšem nefunguje. Jeho Svatost i její názory mi obvykle přijdou zajímavé a podnětné pro další přemýšlení. Zde si ovšem nejsem jist, kolik toho ve skutečnosti řekl a předložil pan Ueda. Každopádně si v knize nárokuje příliš velký prostor pro své myšlenky, které jsou až příliš okatě cítit sociálním (občas spíše socialistickým) inženýrstvím s obvyklým klišé bohatého či úspěšného člověka (čti špatného, prázdného a vnitřně nešťastného) v protikladu k chudému (čti láskyplnému, obětavému a dobrému). Což je už na úvod velmi omezující a vlastně nesprávné východisko pro kritickou filozofickou diskusi a nevěřím, že Dalajlama ji v této logice akceptoval. Úvahy o užitečnosti pak v rozporu "kulturními antropology" (?!) považuji za velmi zjednodušující a nevěrohodné, pokud tedy těmi původními kulturami nemyslíme Adama a Evu v Rajské zahradě... Ale to by bylo na dlouho. Název a obal knihy považuji spíše za past na čtenáře.