Byla jsem celkem zvědavá, jak se autorka popere se sestrami Greyovými. Část zabývající se Janou mě otrávila. Jana na mě působila jako nafrněná, bigotní (i když nevím, zda se dá slovo bigotní spojit s protestantismem), citově chladná a ctižádostivá. Přitom byla víceméně obětí politických úkladů svých rodičů. Byla velmi vzdělaná, velmi inteligentní a silně nábožensky založená. Nemyslím, že by se chovala tak, jak bylo v knize popsáno. Daleko víc mi povahově sedí v románu od Alison Weir (Nevinná zrádkyně). Části o Kateřině a Marii byly už čtivější a uvěřitelnější. Škoda, že o tělesně postižené Marii ve skutečnosti nevíme tolik, musela to být odvážná ženička.

Přečteno téměř jedním dechem. Smutné osudy trojice vzájemně se milujících sester, o kterých rozhodovali jiní. Jen jedna z nich se dožila vyššího věku, starší byly stejně jako Mary obětí mocenských intrik, napřed Krvavé Marie a pak pronásledovány nemilostí Alžběty I. Tady jsem se pozastavila nad tím, jak nemilosrdně jinak vynášenou Alžbětu I. vylíčila spisovatelka. V jejím podání Alžběta vychází jako nervově labilní ledová mrcha, která nelítostně ničí i jen zdánlivé protivníky, preventivně. Středověk právě skončil, ale jeho metody používala dál. Život u dvora nebyla žádná pohádka, ale život pod Damoklovým mečem.