Moc jsem se těšil na setkání s Shakespearovým Richardem III. Avšak, jak jsem si naběhl! Na tuhle hru jsem ještě, zdá se, čtenářsky nedostatečně dospělý. Číst ji několik dní, ztrácet se ve velkém množství postav, čemuž ještě nepomáhá pár chyb a záměn ve vydání, a ještě udržet potřebné soustředění na obsah, to bylo příliš náročné, abych došel onoho očekávaného potěšení. Přitom je ve hře mnoho co obdivovat! Počínaje samotným Richardem, který je snad to nejpokřivenější, co se kdy v literatuře, potažmo divadle, zrodilo. Tak zvrácené, že svému předobrazu, skutečnému Richardovi, na staletí pevně pochroumalo pověst a zamotalo hlavu nejednomu člověku. Slizký, podlý, ďábelský, povahový chameleon. Bravo. Stejně tak pozoruhodné jsou dialogy i monology, přestože samotný děj se může jevit poněkud statický - v podstatě jen sled vražd, intrik a jejich plánování následované vyplněním. Nejedna postava utkví v hlavě. Objevila se moje (ne)oblíbená Markéta z Anjou, Buckinghamům je souzeno ztrácet hlavy, Hastings o ni přijde za dobrotu, Alžběta ztrácí hlavu jen kvůli utrpení. A samozřejmě nechybí ani záhada nejvyhlášenější - smrt princů v Toweru. A pokud jsem zmínil monology a dialogy, pro mě jsou nejzásadnější ty v závěru, ačkoliv legendární "Království za koně!" je až v pozadí. To shrnutí v podobě duchů navštěvujících v předvečer bosworthské bitvy dva hlavní aktéry a určujících její výsledek je velmi vydařenou chvílí. A za zmínku určitě stojí i závěrečný monolog Richmonda, neboli Jindřicha VII. Tudora, kterým uzavírá celé války růží a vyhlíží světlou budoucnost pro Anglii. Bylo toho hodně, jen mě mrzí, že jsem hře na první dobrou nepropadl tolik, co jiným. Možná jsem měl přemrštěné očekávání, možná mi nesedlo podání, možná jsem jen nebyl ve správném rozpoložení a soustředění. Nicméně nebylo to naposledy, co jsem se podíval na nejhorší zrůdu anglických dějin podle Williama Shakespeara.

Teatrální nuda. Líbilo se mi pouze tři momenty. 1. Jak zdegenerovaný a proradný Richard III. popisuje na začátku sám sebe. 2. Jak manipuluje se ženou, jíž zavraždil manžela. 3. Jak uvědoměle popisuje svou proradnost, zákeřnost a faleš. Zbytek mě docela otravoval. Hromada postav přibíhá a odbíhá, přitom zajímavá není žádná. Snad teda kromě toho Richarda III., ač ani zde nemůže být řeč o nějaké psychologii, páč on si na začátku řekne, že půjde přes mrtvoly za mocí, protože mu příroda nenadělila zdravé a hezké tělo a mnohá potěšení jsou mu tak odepřena. Od té doby se protagonista pro prodírá k moci, což ale ve výsledku není ani zdaleka tak zajímavé, jaké by být mohlo. Koncept mocichtivého degeneráta je totiž skvělý, ale po většinu doby se děj topí v monotónnosti. Kvůli nudě mě přestalo zajímalo, co se tam odehrává a jak to skončí. Po čase mi začal i onen vytříbený jazyk připadat otravný svou teatrálností. A on teatrální je, vím. Je to ostatně divadelní hra. Moliérova Misantropa třeba ale zbožňuji.