Neotřelá sbírka básní. Zaujme, zanechá pocit... a to poezie má!

Břeh 6 Hnízdění závidím mělké prohlubni v písku a hlíně chtěla bych vyzkoušet jaké to je usnout v kalichovité struktuře upletené z trávy dostat svou poddajnost do dutiny stromu vyhloubit noru v zemi a pak do ní naklást vejce budu o tom ještě přemýšlet (s. 21) Obecně v knihách nemám rád, když jsou témata pouze jemně naťuknuta a ve výsledku to o ničem nevypovídá, ale to se o sbírce Anny Beaty Háblové říci nedá – zde je v mnoha ohledech popsána současnost a to bez nadbytečné angažovanosti. Vysychající pole, odměřenost technologií i hyperrealita. Rád vidím, že se autorka do básní nebojí vkládat i novou češtinu. A na své si přijdou i závislosti – ať už ty přirozené biologické, tak ty absurdní dnešní („dívám se na tebe tváří osvětlenou displejem“). Samotný styl se jeví doopravdy spontánně – jako proud vyplavující na břeh obrazotvorné asociace. A mnohdy má báseň i nečekané vyvrcholení / utnutí. A nechybí ani habaděj osvěžujících prvků. Ať už jsou to citace z Wikipedie, vložené drobné prózy a na závěr i samotné slam poetry. A sem tam se objeví i závan profese autorky, čili specifické popisy budov. O mé závislosti na této sbírce nikomu neříkej. Břeh 14 Usychající les v dešti k nerozpoznání od ostatních všechno je podobné: kaluže, bahno, chrastí nebe jako posuvná stěna stojím v tom jako bych nerozuměla místu které si už nic nechce pamatovat jsem plochá jako list papíru, popsaná z obou stran mé obavy se od sebe nemohou odtrhnout ani se na sebe podívat (s. 30)