Kate Atkisonová je zpátky! Vím, tahle knížka není zrovna na seznamu novinek, a navíc na Neuzavřené případy navazuje s dlouhým časovým odstupem. Ale mě kdysi právě „případy“ (po bezkonkurenčním V zákulisí muzea) oslovily nejvíc, zatímco k seriózním autorčiným příběhům z válečného období se mi tolik přilnout nepodařilo. Samozřejmě i tady bych mohla mít výhrady. Postav, které by se daly označit za hlavní, je tu snad až příliš, rozjezd je pozvolný, závěr zase doslovný a klíčová scéna, která většinu aktérů svádí na jedno místo, přepjatá tak, že ji musí shazovat i sama autorka. Přesto její ironie, dialogy, nahlédnutí do minulosti a povah protagonistů i způsob vyprávění, kterým mě jednou nebo dvakrát dokonce dohnala k automatickému přeskakování řádků, všechny nedostatky snadno zahladí. Něco za něco je navíc až laskavá kniha. Místy jako bych se přenesla do dob, kdy po rozuzlení pátral Kalle Blomkvist anebo pan Auťák s parťačkou, archeoložkou v kalhotovém kostýmku. Je to oddechovka, která si možná skutečné přívržence detektivního žánru nezíská, ale jak píše Rubbertrouble níž, fanoušky K. A. by měla. „Když byl Jackson u policie, připadaly mu důvody, pro které se lidé navzájem vraždili, často triviální, ale zevnitř je to asi jiné. Jednou měl na starosti případ, kdy osmdesátiletý muž vzal svou manželku po hlavě kamenickým kladivem, protože mu připálila ovesnou kaši k snídani. Když Jackson tomu staříkovi řekl, že mu to nepřipadá jako důvod, který by obstál u soudu, muž dodal: „Ale ona ji připálila každé ráno osmapadesát let.“ („Mohl jste si s ní o tom promluvit dřív,“ podotkl tehdy ke staříkovi seržant, jenže tak to v manželství nechodí, to Jackson věděl.)“

No, nějak jsem se nemohl začíst. A to jsem se po Bohu v troskách a Životě za životem fakt těšil. Pro mne zklamání.