Taaak, další teorka dočtena. Ani nevím proč to dělám, ale… no dobře, vím to. Teorie práva je mimořádně důležitá disciplína. Můžete se jí naučit jednou, pořádně a tehdy budete schopni bez větších potíží pochopit právo jako celek (to je nepřesné vyjádření, naučíte se jak jej chápat, nepochopíte jej nikdy), nebo se teorii nenaučíte a beztak se ji budete jak volové učit znovu a znovu u každého právního odvětví, aniž by to na vás mělo větší dopad. Osinovu učebnici jsem původně číst nechtěl, dovedly mě k ní však dvě věci. Jednak jsem rozečetl jeho „Novou teorii přirozeného práva“ a bůh ví, že u toho trpím, chtěl jsem tak načíst jiný jeho text, abych byl schopen jemněji rozlišit co si autor myslí a co pouze tlumočí, jednak vím, že tato učebnice je povinná v Olomouci. U nás naštěstí ne – naše výuka teorie práva (tj. v Brně) je lepší. Ale postupně. Napsal jsem si při čtení poměrně dost poznámek, nevím jestli je sem všechny narvu. Jedno je jasné, jsem kritičtější, než předchozí komentující, jelikož tuto knihu shledávám spíše nedobrou. Předně klady. Nakolik mohu soudit, z učebnic teorie práva v našem prostředí kniha věnuje nejvíce prostoru právním principům. To je téma, na kterém se do značné míry právní praxe točí a právě v jejich kontextu začíná být… problematická. Klasicky není šance pochopit působení Ústavního soudu, pokud o principech nic nevíte. Pravda, že by se v knize člověk kdovíco dozvěděl o testu proporcionality, to zase ne, ale budiž. Kvalitně autor zpracoval rovněž právní kultury. Těm věnuje opravdu dost prostoru a ač sice občas sklouzává až ke kazuistickému paní, není to v tomto případě na škodu. Poměrně detailní rozbor v tomto případě jistě napomáhá k pochopení zcela rozdílných přístupů k právu, což není od věci. Vůbec nejzajímavěji zpracoval právo islámské, na které se ostatně chci podívat v jeho samostatné knize. Vůbec naopak nezmiňuje hinduistické právo, což je velká škoda, ale tomu je málo prostoru věnováno všude. Teď už to bude horší. Nebudu řešit terminologické neshody, které s autorem mám, ty jsou irelevantní a je patrně opravdu jedno, zda je ten výklad tedy doktrinální, či vědecký. Pravda, považuji za… nešťastné jeho promiskuitní používání termínů „normativní právní akt“ a „právní předpis“, protože to pak tvoří ošklivé diskuse o zákonech typu „zákon o zásluhách Edvarda Beneše“, který je při rozlišování termínů řešitelný. Masaryk zůstává neřešitelný… Každopádně co je opravdu problém je povrchnost textu. 200 stran, to je prd. Harvánek má 400 a stále se mi zdá příliš strohý. Autor tak prakticky neproblematizuje to nejobtížnější z právní teorie, což je… nu, k ničemu, že? Kniha je zkrátka povrchní. Neřeší vůbec pojmy jako retrospektiva a ultraaktivita, jen mimořádně podměrečně řeší retroaktivity. Teoreticky vůbec neřeší osobní působnost norem – zde zůstává vlastně pouze u úpravy de lege lata a přibližuje se tak spíše ústavnímu právu, o indemnitách a imunitách se nedovíme nic. Vůbec neřeší kolizní normy. Jejich materie není kvalitně zpracována nikde, ale Harvánek ji alespoň nadnáší – copak se v této publikaci dozvíme o „rozsahu“, „navázání“ a s ním souvisejících „hraničních ukazatelích“? Kolizní normy jsou opravdu složité a vůbec by se jim mělo věnovat více prostoru. I odpovědnost zůstává zpracována polovičatě. Buď jsem v nepřehledném textu přehlédl, nebo zkrátka ani neměl možnost najít pojmy jako liberace, či exkulpace a upřímně ani culpa a dolus nejsou dostatečně rozebrány. Už jsem zmínil, že je autor příliš kazuistický (tj. nedostatečně abstraktní, což je charakteristikou teorie – na straně druhé kniha prakticky neobsahuje příklady, což také nepomáhá) a moc se fixuje na náš právní řád. Pak říká, že stát coby subjekt právního vztahu je „v Občanském zákoníku“ nějak definován. Co je nám po tom? Velkým problémem je také interpretace. Ta je bohužel u nás obecně dost opomínána, což je očividně chyba vzhledem k faktu, že právo je záležitostí interpretací. Jazykový výklad schytal obligátní „Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě.“, což vůči němu není vůbec hezké a docent Škop by vám k tomu jistě řekl svoje. Ani ostatní metodologie nedostaly příliš prostoru (prakticky po stránce) a ani nemluvím o tom, že jsou zcela nezařazeny některé „nekaninické“, autor se neoprostil od gerlochovského „standardní jazykový, logický a systematický“ a „nestandardní teleologický, historický a komparativní“. A opět, to je u nás celkem zažité, osobně to však považuji za chybu. A tady končím. Obecně lze říci, že kdyby došlo k úpravě textu, aby byl uživatelský příjemnější, dala by se kniha dobře použít coby učebnice pro bakaláře. Pro magisterský obor „právo a právní věda“ se mi zdá holá, nedostatečná, prázdná. Zbytečná. P.s. Na Zoubkovu to teda zase nemá, to ne, jejích sfér strašnosti Osina, naštěstí, nedosahuje.

Kvalitní učebnice seznamující čtenáře se základními instrumenty práva jako takového a s hlavními světovými právními kulturami. Lze však vytknout jednolitost textu učebnice, který plyne značně monotónně a zasloužil by si lepší grafickou úpravu, jakož i doplnění o praktické případy, jak činí např. učebnice Teorie práva od prof. Gerlocha, která je dle mého soudu čtivější a celkově přínosnější. Nicméně pro svůj účel je učebnice Teorie práva od Petra Osiny plně dostačující a jejím zakoupením chybu rozhodně neuděláte.