3,5* bujné, dynamické, plné, saturované až přesaturované psaní. rozvětvená košatost (zpravidla) románskými jazyky psaných knih mi není blízká; dávám přednost strohému a jasnému vyjadřování překladů severské či německy psané literatury. tady mě zajímavé téma u knihy téměř udrželo, ač mě občas energetické víry, ta kniha je opravdu napěchovaná energií, vyvrhly ven a tak jsem některé pasáže přeskakovala. kniha je nejsilnější v osobní rovině, zároveň jí ale autor přímo ilustruje svou teorii; ze všeho, co píše, čiší příchuť, kterou světu na základě své osobní zkušenosti dal. a ta místy podrývá profesionalitu jeho závěrů: když to hodně zjednoduším, on sám si dokázal vybudovat rezilienci a tak soudí jiné traumatizované lidi, kteří to nedokázali, a považuje jejich vůli za slabou. ignoruje tak zcela skutečnost, že nezpracované trauma často jedná na nevědomé a hlavně neurologické úrovni. a že on sám měl pravděpodobně i štěstí, ať už v genetické výbavě, nebo výbavě z prvních let jeho života, které mu umožnilo své trauma zpracovat. velmi zajímavý je jeho pohled na Alici Millerovou, překvapilo mě, jak nedostupnou matkou byla pro svého syna a určitě si o jejím životě chci najít více informací. na stranu druhou ale z výčtu jejich kontaktů a stížností na její kritiku čiší uražená ješitnost zneuznaného muže (a man child). a pasáž, v níž rozebírá "fakta", že ve skutečnosti žádné trauma neutrpěla, neb byla rozmazlenou a zlobivou holkou v rodině lidí, kteří měli spolu navzájem (s výjmkou Alice) hezké vztahy, je mimořádně politováníhodná jak z lidského, tak i profesionálního hlediska. (dafuq). celkově mě ale tahle tvůrčí smršť přiměla přemýšlet a hledat nové úhly pohledu a za to mi tento jednorázový ponor do Cyrulnikova světa stál. jakékoli svědectví o posttraumatickém růstu je obrovským darem. poselství knihy tak pro mě shrnují poetické věty, jimiž knihu ukončil: "už nejsem na světě sám, ostatní o mé bolesti vědí, dal jsem jim ji poznat. v noci jsem psal o slunci, a tak jsem opravil své roztrhané já. ze tmy jsem vyšel na světlo."