Kdysi na střední jsem si pro účast v recitační soutěži vybrala Skácelovu báseň Co radí princezna Čau, a začátek téhle knížky mi ji najednou připomenul – ne kvůli obsahu, ale spíš uspořádáním vět i náladou. Příběh Posledního léta ve městě vzniknul v 70. letech a pro mě se dobře doplňuje s tehdejšími filmy jako Moji přátelé nebo Nová strašidla. I tady najdeme zvláštní mix barvitých slovních obratů, ironie namíchané s melancholií, líného tempa, které protínají zvraty v ději… Hlavní hrdina Leo, čerstvý třicátník, má všechny předpoklady pro to, aby byl v životě úspěšný v konvenčním smyslu slova, ale schází mu vůle a ze všeho nejvíc se zřejmě děsí zodpovědnosti. Jeho vyprávění je trochu snové (nejen kvůli zálibě v alkoholu), ale zároveň velmi přesné v postřezích i popisech Říma, krajiny, osob i pocitů. Je asi zřejmé, že knížka, která má v názvu slovo „poslední“, se tak jako tak dotkne řady závažných témat, i když se očekávaným řešením vyhýbá. Přesto mě v závěru rozesmutnila víc, než bych si na jejím začátku byla ochotná připustit. A umělecké pojetí, které mi chvílemi možná bránilo se do příběhu úplně ponořit, mi těsně po dočtení připadá víc než obhajitelné. „Když jsem se ocitl v provozu na nábřeží mezi ječícími klaksony, podíval jsem se na stromy. Nasazovaly listy a já si pomyslel, že brzy přijde léto a pak podzim a pak zima a pak zase jaro a tak pořád dál už navěky, nebo po dobu tak hloupě dlouhou, že se to zdá být věčnost. A co budu dělat já? Najednou mi došlo, že přišel čas zvednout kotvy.“

Tohle mě dostalo...vyprávění jedno léta, kde se blýsknou silné okamžiky protkané chvilkami "sladkého" nicnedělání se střípky romance a kapkou komedie ...srkala jsem ten koktejl po maličkých douškách a je mi líto, že už jsem na konci :-(