„Cílem je jít co možná nejdál – až na konec sebe samého – dokud nedojdete do kraje, kde se čas proměňuje v prostor, kde se věci zjevují ve své nahotě a kde vítr nemá jméno.“ Modrá cesta skotského básníka Kennetha Whitea je zakládajícím dílem geopoetiky, filozofického směru, lépe řečeno hnutí, dotýkajícího se základů lidské existence na zemi. Klíčovým pojmem tu je intelektuální nomadismus, překonání hranic vytyčených evropskou kulturou a civilizací. Waybook (kniha cesty), jak Modrou cestu White sám nazývá, v sobě skrývá deník, cestopis, reportáž, etnologickou studii, filozofický traktát a lyrickou báseň zároveň. Čtenáře v ní vede přes Montréal, Québec, řeku Saguenay dál na sever. Doufá, že mu s jejím hledáním pomohou původní obyvatelé severu. Romantické vidění Indiánů jako urozených divochů ale vezme za své v první indiánské rezervaci, sužované neřestmi alkoholu a hazardu, civilizačními chorobami a chudobou. Cesta tedy musí vést ještě dál, do krajiny bez lidí, kterou znají jen rok od roku řídnoucí stáda karibu. Modrá cesta spojuje citlivé poetické postřehy s ostrou kritikou západní společnosti, jejího konzumu a povrchní morálky, i když White tak vždy činí se sobě vlastním humorem.